ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2247.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2247/2017-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ K. K. a b/ O. K. , zastoupených Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti žalovanému Bytovému družstvu Kosmická 1564, Ostrava-Poruba , se sídlem v Ostravě – Porubě, Kosmická 1564/9, IČO: 25374796, zastoupenému Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, o určení neplatnosti nabídky k uplatnění předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 181/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 11 Co 394/2016-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. června 2016, č. j. 21 C 181/2015-48, zamítl žalobu na určení, že je neplatná nabídka ze dne 11. června 2015 k uplatnění předkupního práva k tam specifikované bytové jednotce, včetně tam specifikovaných spoluvlastnických podílů (dále též jen „nabídka“ a „předmětný byt“, resp. „jednotka“), kterou žalovaný učinil žalobcům postupem podle §1187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. – dále též jen „o. z.“ (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 11 Co 394/2016-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v (zamítavém) výroku I. (výrok I.) a změnil v (nákladovém) výroku II. (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). V něm účinně nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 o. s. ř.), na jejímž řešení napadené rozhodnutí vskutku spočívá (jeho absence byla prvořadým a v podstatě jediným důvodem zamítnutí žaloby, přičemž ostatní v dovolání předestřené právní otázky odvolací soud vůbec neřešil, a proto se jimi nemůže zabývat ani dovolací soud), totiž odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) posoudil v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a z 10. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015). Žaloba o určení podle §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 746/2013, či z 25. října 2017, sp. zn. 28 Cdo 2907/2017).
Při úvaze o naléhavém právním zájmu na žádaném určení nelze – ve vztahu k předkupnímu právu podle §1187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. – v širších souvislostech přehlédnout ani následující.
Právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb. již ochranu nájemce nečlení – jak to činila právní úprava účinná do 31. prosince 2013 – nejprve na jeho právo k přednostnímu nabytí bytu (trvající po dobu šesti měsíců ode dne doručení nabídky) a posléze na předkupní právo (časově omezené, maximálně na dobu dvanácti měsíců ode dne uplynutí původní šestiměsíční lhůty). Ve prospěch nájemce bytu je v ní upravena ochrana ve formě předkupního práva k jednotce při jejím prvním převodu (§1187 odst. 1 věta první o. z.), které zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti (§1187 odst. 1 věta třetí o. z.). Protože takto upravené předkupní právo lze pokládat za právo věcné (z povahy věci se mezi věcná předkupní práva řadí i zákonná předkupní práva), opravňuje nájemce k postupu podle §2144 odst. 1 o. z., tj. opravňuje nájemce jako předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany (nástupci původního vlastníka jednotky), jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Zákonodárce zde zakotvuje za podmínek zřízení předkupního práva jako práva věcného zachování předkupního práva předkupníkovi, i když věc nabyl někdo jiný. Důvod nabytí není podstatný, neboť právo předkupníka existuje jak v případě, že tato třetí osoba nabyla věc koupí nebo způsobem, který je postavený koupi na roveň ujednáním o předkupním právu, tak v případě, že ji nabyla jiným způsobem. V tomto rámci tedy může předkupník vyžadovat na vlastníku, aby mu za příslušnou úplatu věc převedl. Má-li oprávněný nájemce v zákoně upraven způsob, jak se v případě porušení předkupního práva podle §1187 odst. 1 věty první o. z. domoci vlastnictví jednotky, je vyloučena úvaha o neplatnosti (zdánlivosti) smlouvy porušující jeho předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněného pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k řečenému se dovolací soud ztotožňuje s názorem, že v poměrech souzené věci nemají dovolatelé (nájemci předmětného bytu) naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 o. s. ř.) na určení neplatnosti nabídky k odkoupení jednotky, kterou jim učinil žalovaný (vlastník jednotky) postupem podle §1187 odst. 1 o. z. Je tomu tak především proto, že právní otázka (platnost nabídky), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení existence (trvání) předkupního práva dovolatelů k jednotce podle citovaného ustanovení. Za této situace není určovací žaloba v dané věci způsobilá eliminovat stav nejistoty v právních vztazích účastníků a předejít tak vzniku dalších soudních sporů mezi nimi. Pro závěr o (ne)existenci předkupního práva podle §1187 odst. 1 o. z. totiž není významné jen posouzení platnosti právního jednání, jež mělo (ve spojení s marným uplynutím tam stanovené lhůty) vést k zániku (prekluzi) tohoto práva (viz §1187 odst. 1 větu třetí o. z.), nýbrž je zapotřebí zodpovědět řadu dalších právních otázek předběžné povahy, jež zmíněné posouzení bez dalšího nemůže obsáhnout. Kromě toho však nelze ani opomenout, že jestliže porušení předkupního práva podle §1187 odst. 1 věty první o. z. nemá za následek neplatnost (zdánlivost) smlouvy, jíž vlastník převedl jednotku nabyvateli, aniž ji (platně) nabídl při jejím prvním převodu nájemci, je evidentní, že prostřednictvím požadovaného určení nelze ani eliminovat stav ohrožení dotčeného (předkupního) práva; jediným účinným (byť až „následným“) prostředkem ochrany nájemce je zde postup podle §2144 odst. 1 o. z., tj. oprávnění nájemce jako předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany (nástupci původního vlastníka jednotky), jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (§2144 odst. 1 o. z.). Snad jen na okraj lze – vzhledem k charakteru použitých dovolacích námitek – poznamenat, že úvaha dovolatelů, že postupem podle citovaného ustanovení by nebyla odstraněna jejich nejistota o tom, zda jednotku nabyli od skutečného vlastníka, je ryze hypotetická a navíc zjevně vybočuje z předmětu daného řízení.
Pro úplnost zbývá dodat, že odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 1788/2003, byl v poměrech souzené věci nepřípadný. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí otázkou naléhavého právního zájmu nezabýval a ostatně ani zabývat nemohl, neboť tato otázka nebyla předložena k dovolacímu přezkumu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu