ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2294.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2294/2017-1002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Příboru , se sídlem Příbor, náměstí Sigmunda Freuda 19, zastoupeného JUDr. Ondřejem Michnou, MBA, LL.A., advokátem se sídlem Nový Jičín, Myslbekova 1722/11, proti žalované Praha OK, s.r.o. , se sídlem Praha 4 – Modřany, Urbánkova 3370/67, IČO: 25614223, zastoupené Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 1391/4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 242/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2016, č. j. 8 Co 362/2016-954, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2016, č. j. 8 Co 362/2016-954, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. prosince 2015, č. j. 24 C 242/2005-822, ve výrocích I. a III. v poměru mezi žalobcem a žalovanou, a v nákladovém výroku II. v poměru mezi žalobcem a žalovanou, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. prosince 2015, č. j. 24 C 242/2005-822, ve výrocích I. a III. v poměru mezi žalobcem a žalovanou, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Po změně žaloby (viz rozhodnutí na č. l. 755 a 772 spisu) a po procesních nástupnictvích na žalované straně (viz rozhodnutí na č. l. 317, 391, 539, 549, 755 a 772 spisu) se žalobce proti žalované a dřívějším žalovaným 1/ Z. N., 2/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 3/ S. J. a 4/ P. T. domáhal určení, že je vlastníkem „pozemků, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 483 m 2 , jehož součástí je budova, objekt bydlení, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 115 m 2 , ostatní plocha, o výměře 261 m 2 , a zahrada, o výměře 872 m 2 , v katastrálním území K. u P., obci P., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem, Katastrálním pracovištěm N. J.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), a dále rovněž „pozemku, ostatní plocha, o výměře 79 m 2 , v katastrálním území K. u P., obci P., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem, Katastrálním pracovištěm N. J.“ (dále jen „pozemek“).
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. prosince 2015, č. j. 24 C 242/2005-822, vyhověl žalobě a určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I.) i pozemku (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a dřívějších žalovaných 1/ až 4/ (výrok III.).
K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného 4/ Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2016, č. j. 8 Co 362/2016-954, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a dřívějších žalovaných 1/ až 4/ (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně učinil z provedených důkazů zejména následující skutková zjištění. D. T., A. M., E. H. a F. N. (dále též jen „D. T. a spol.“) podáním doručeným dne 2. července 1992 Okresnímu pozemkovému úřadu v Novém Jičíně (dále jen „Pozemkový úřad“) uplatnili nárok podle zákona č. 243/1992 Sb. na vydání tam specifikovaného majetku, zahrnujícího rovněž předmětné nemovitosti a pozemek (dále též jen „vydávaný majetek“). Jednou z podmínek pro vydání daného majetku byla také okolnost, že jde o majetek v rozsahu §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tedy o nemovitosti zemědělského charakteru. Vzhledem k pochybnostem, zda se na vydávaný majetek zákon o půdě vztahuje, požádal Pozemkový úřad Ministerstvo zemědělství o rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona o půdě. Rozhodnutím ze dne 13. srpna 1997, č. j. 249/97-3152, které nabylo právní moci dne 23. září 1997, Ministerstvo zemědělství určilo, že na vydávaný majetek se zákon o půdě vztahuje. Na podkladě tohoto rozhodnutí Pozemkový úřad – poté, co dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a co shledal, že D. T. a spol. jsou oprávněnými osobami podle §2 odst. 2 písm. c/ téhož zákona – rozhodnutími ze dne 3. července 1998, č. j. PÚ/5684/2c.3/92-Va-72/9 (dále jen „rozhodnutí z 3. července 1998“), a ze dne 1. prosince 1998, č. j. PÚ/5684/2c.4/92-Va-72/9 (dále jen „rozhodnutí z 1. prosince 1998“), rozhodl (podle §9 odst. 4 zákona o půdě) o jejich vlastnickém právu k vydávanému majetku. Na základě citovaných rozhodnutí pak byla D. T. zapsána do katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětných nemovitostí a pozemku s podílem o velikosti ideální 1/4. Následně ministr zemědělství z podnětu J. B. v mimoodvolacím řízení (pravomocné) rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. srpna 1997, č. j. 249/97-3152, svým rozhodnutím ze dne 16. června 1999, č. j. 2363/99-1000, zrušil a věc vrátil Ministerstvu zemědělství k novému projednání a rozhodnutí. Poté Ministerstvo zemědělství rozhodnutím z 12. září 2000, č. j. 1263/2000-5010, určilo, že na vydávaný majetek se nevztahuje zákon o půdě, tj. nejde o nemovitosti ve smyslu §1 odst. 1 písm. b/ a c/ uvedeného zákona. Rozklady D. T. a spol., směřující proti posledně uvedenému rozhodnutí, ministr zemědělství svým rozhodnutím ze dne 8. února 2001, č. j. 3229/2001-1000, zamítl a citované rozhodnutí potvrdil. V návaznosti na to dal Pozemkový úřad podnět Ministerstvu zemědělství mimo jiné k přezkoumání svých rozhodnutí z 3. července 1998 a z 1. prosince 1998. Důvodem pro přezkum mimo odvolací řízení byla okolnost, že uvedená rozhodnutí vycházela z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, které bylo dodatečně zrušeno a posléze „nahrazeno“ právě opačným rozhodnutím. Ministerstvo zemědělství svým rozhodnutím ze dne 4. dubna 2001, č. j. 12681/01-5010, zrušilo zmíněná rozhodnutí Pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí. V řízení o rozkladu ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 21. června 2001, č. j. 17869/01-1000, zrušil citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství ohledně rozhodnutí Pozemkového úřadu z 3. července 1998 a řízení (v tomto rozsahu) zastavil; jinak rozklad zamítl a rozhodnutí Ministerstva zemědělství potvrdil. Následně Pozemkový úřad rozhodnutím z 30. srpna 2001, č. j. ROPÚ/5684/2c.5/92-Va-72/9, potvrzeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. ledna 2002, č. j. 40997/01-5010, návrh na vydání předmětných nemovitostí a pozemku (v tam uvedeném rozsahu) zamítl. Konečně Nejvyšší správní soud výrokem II. rozsudku ze dne 30. června 2004, sp. zn. 6 A 32/2002 (dále jen „Rozsudek“), vyhověl žalobě D. T. a vyslovil, že obě posledně uvedená rozhodnutí jsou nicotná. K odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že nespadá-li majetkový nárok D. T. a spol. pod ustanovení zákona o půdě, nebyla dána věcná působnost pozemkového úřadu (a potažmo Ministerstva zemědělství) o něm rozhodnout podle §9 odst. 4 uvedeného zákona. Součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že dvěma kupními smlouvami z 26. července 1999 a jednou kupní smlouvou ze 14. května 2001 (dále též jen „Kupní smlouvy“) D. T. prodala (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 28. července 1999 /v případě prvních dvou smluv/ a ke dni 16. května 2001 /v případě třetí smlouvy/) žalované svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/4 předmětných nemovitostí (dále též jen „Spoluvlastnický podíl“).
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dále také zdůraznil, že D. T. a spol. scházel nabývací titul k předmětným nemovitostem i pozemku, neboť rozhodnutí Pozemkového úřadu z 3. července 1998 a z 1. prosince 1998, jimiž bylo rozhodnuto o jejich vlastnickém právu k tomuto majetku (§9 odst. 4 zákona o půdě), byla nicotná (v této souvislosti poukázal na Rozsudek). Vzhledem k tomu pokládal za správný též právní názor, že Kupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), jelikož je žalovaná uzavřela s „nevlastníkem“, tj. v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Současně shledal, že nejde o případ, na který se vztahuje ochrana práv třetích osob, zakotvená v ustanovení §243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012“), jehož se v uvedených souvislostech dovolávala žalovaná. Podle jeho názoru nelze přisvědčit ani její námitce, že Kupní smlouvy uzavřela v dobré víře, že D. T. je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Zde – stejně jako soud prvního stupně – konstatoval (a to s odkazem na ustanovení §134 odst. 1 ve spojení s §130 odst. 1 obč. zák.), že v okamžiku, kdy ministr zemědělství svým rozhodnutím ze dne 16. června 1999, č. j. 2363/99-1000, zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. srpna 1997, č. j. 249/97-3152, na jehož podkladě rozhodl Pozemkový úřad svými rozhodnutími z 3. července 1998 a z 1. prosince 1998 o vydání předmětných nemovitostí a pozemku, pozbyli D. T. a spol. dobrou víru, že jsou (spolu)vlastníky tohoto majetku, takže „další nabyvatelé… si již navíc dobu oprávněné držby svých právních předchůdců nemohli započíst“ ; v době uzavření Kupních smluv tedy žalované „muselo být známo, že přinejmenším je zpochybněno vydání nemovitostí oprávněným osobám“ , pročež nemohla být v dobré víře, že nabyla Spoluvlastnický podíl od „vlastníka“. Z vyložených důvodů usoudil, že předmětné nemovitosti (i pozemek) zůstaly – jako celek – ve vlastnictví státu, a jelikož se ztotožnil také s názorem, že z majetku státu přešly do vlastnictví žalobce podle příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Předně odvolacímu soudu vytkla, že z příčin rozvedených v dovolání napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným tam specifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Poté – opět z důvodů rozvedených v dovolání – namítla, že žaloba měla být posouzena jako výkon práva, který se příčí dobrým mravům, a návazně zamítnuta proto, že takový výkon práva nepožívá právní ochrany. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Není totiž přípustné, aby subjekt, jenž má za to, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu, „otálel dlouhou dobu v řádu let s podáním žaloby na určení vlastnického práva“ (zde odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech sp. zn. II. ÚS 114/04 a sp. zn. I. ÚS 185/05). Zastávala také stanovisko, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe, reprezentované zejména nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a sice otázky, zda bylo možné i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 nabýt od nevlastníka vlastnické právo k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, jednal-li nabyvatel v dobré víře. Ve vztahu k uvedené otázce předně uvedla, že osobě, která učinila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (v této souvislosti připomněla rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11). Podotkla, že v době uzavření Kupních smluv byla D. T. zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětných nemovitostí s podílem o velikosti ideální 1/4, přičemž neexistovala žádná zákonná překážka, a to ani v podobě pravomocného rozhodnutí správního či jiného orgánu, která by bránila dispozicím s tímto podílem nebo by mohla mít vliv na dobrou víru jeho nabyvatele (kupujícího). O tom svědčí již samotná okolnost, že příslušný katastrální úřad na základě uvedených smluv vložil do katastru nemovitostí v její prospěch (spolu)vlastnické právo k předmětným nemovitostem (v tomto směru poukázala na ustanovení §5 zákona č. 265/1992 Sb., v rozhodném znění). Kromě toho však nelze ani opomenout, že je-li – jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2230/2000 – soud vázán rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnickém právu oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je osobou povinnou, pak tím spíše z takového rozhodnutí mohou a musí vycházet třetí osoby; i existence takového rozhodnutí (do okamžiku jeho zrušení) je tudíž způsobilá založit dobrou víru těchto osob. Dodala, že převede-li převodce, který je ve veřejném seznamu zapsán jako vlastník daného pozemku, tuto nemovitost do vlastnictví nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se stal jejím vlastníkem, mít za následek zánik vlastnického práva nabyvatele, který převáděnou nemovitost nabyl v dobré víře (zde se odvolávala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, a Ústavního soudu z 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000). Na podporu uvedené argumentace poukázala i na ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012 a na výklad citovaného ustanovení podaný v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 24. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 2364/2003, a z 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky obou soudů, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Současně nepřehlédl, že ve sporu o určení, že žalobce je vlastníkem určité nemovitosti, mají žalovaní postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, uveřejněné pod č. 54/2001 časopisu Soudní judikatura, a z 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněné pod č. 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); účinky dovolání podaného dovolatelkou (žalovanou) se tudíž nevztahují na dřívější žalované 1/ až 4/. V této souvislosti dovolací soud dodává, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje pouze proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v poměru mezi žalobcem a žalovanou (dále jen „dotčená část potvrzujícího výroku“); ve své podstatě se totiž týká pouze spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/4 předmětných nemovitostí. Dovolání tedy evidentně nesměřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v poměru mezi žalobcem a dřívějšími žalovanými 1/ až 4/ a ve výroku II. (ostatně zde by ani nebylo subjektivně přípustné), a ani proti jeho nákladovým výrokům; ve vztahu k uvedeným výrokům totiž schází v dovolání nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), nýbrž i jakékoli dovolací námitky, jež by se jich týkaly (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatelka v dovolání mimo jiné namítla, že žaloba měla být posouzena jako výkon práva, který se příčí dobrým mravům, a návazně zamítnuta proto, že takový výkon práva nepožívá právní ochrany. Ve vztahu k takto nastolené otázce však nespecifikovala, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání pak není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky žalobcova naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř., neboť tuto (procesní) otázku odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil (kladně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněného pod č. 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit; dovolatelčin odkaz na nálezy Ústavního soudu z 23. února 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a z 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, byl – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu – nepřípadný.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky dobré víry při nabytí (spolu)vlastnického práva od nevlastníka k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí. V tomto ohledu totiž směruje proti rozhodnutí (dotčené části potvrzujícího výroku), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od nyní již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila námitkou, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným judikaturou Nejvyššího soudu na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud však zastává názor, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí byla do té doby rozkolísaná soudní praxe usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (dále též jen „Rozsudek“). V něm se Nejvyšší soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe a dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo od nevlastníka k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. K odůvodnění uvedeného právního závěru mimo jiné uvedl, že je třeba respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, a to tak, jak je co do skutkové podstaty vymezen v odůvodnění jeho nálezu ze 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (dále též jen „Nález“). V citovaném nálezu přitom Ústavní soud rovněž konstatoval, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba (viz bod 56. Nálezu).
Otázku, zda dovolatelka nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼ nemovitostí, posuzoval odvolací soud (soud prvního stupně) pouze z hlediska předpokladů pro nabytí vlastnického práva vydržením (§134 odst. 1 ve spojení s §130 odst. 1 obč. zák.), kteréžto předpoklady – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – dovolatelka evidentně nesplnila (především proto, že nebyla, resp. nemohla být, „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře o tom, že jí patří Spoluvlastnický podíl, po celou /zde desetiletou/ vydržecí dobu). V rámci úvahy o oprávněné držbě se zabýval též dobrou vírou dovolatelky. V tomto směru se však dopustil jisté logické anomálie, neboť na nedostatek dobré víry při uzavření Kupních smluv usoudil z pouhého poukazu na předchozí ztrátu dobré víry její právní předchůdkyně (D. T.). Z logiky věci však vyplývá, že okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce tak nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněného pod č. C 1176 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Názor o nedostatku dobré víry dovolatelky při nabývání Spoluvlastnického podílu proto nelze pokládat za správný. Jestliže však tento právní názor neobstojí, nelze přisvědčit ani konečnému závěru, že dovolatelka se nestala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Nelze totiž opomenout, že jde-li v tomto případě o nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, je třeba posoudit otázku (spolu)vlastnického práva dovolatelky – za situace, kdy se dovolávala své dobré víry při nabývání Spoluvlastnického podílu – i z hlediska institutu dobrověrného nabytí vlastnického práva. V této souvislosti pak nelze ztratit ze zřetele, že uvedený institut má s vydržením společné to, že také jeho aplikace předpokládá oprávněnou držbu, která je podmíněna dobrou vírou nabyvatele (v zápis v katastru nemovitostí). I tuto dobrou víru je přitom zapotřebí zkoumat – shodně jako v režimu nabývání vlastnického práva vydržením – nezávisle na dobré víře nabyvatelova předchůdce (převodce). Proto ani (objektivně zjištěný) nedostatek přesvědčení převodce, že je (skutečným, a nikoli jen evidovaným) vlastníkem, sám o sobě nevylučuje, že nabyvatel vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jednal – s přihlédnutím k zapsanému stavu – v dobré víře, že nemovitost nabývá od osoby k tomu oprávněné. V poměrech souzené věci pak nelze ani ztratit ze zřetele, že v případě dobrověrného nabytí vlastnického práva se – na rozdíl od vydržení – nevyžaduje, aby oprávněný držitel měl věc v držbě nepřetržitě po určitou (vydržecí) dobu (z čehož mimo jiné vyplývá, že v režimu dobrověrného nabytí nepřichází do úvahy „započtení“ doby oprávněné držby nabyvatelova předchůdce /předchůdců/). Jakkoli tedy – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – nemohla dovolatelka nabýt Spoluvlastnický podíl vydržením (proto, že nemohla být v dobré víře o tom, že jí patří, po celou vydržecí dobu), nelze – při nesprávnosti názoru o nedostatku její dobré víry v době uzavírání Kupních smluv – v tomto konkrétním případě vyloučit, že ho nabyla na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zaujaté řešení otázky, zda dovolatelka nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼ nemovitostí, je zčásti nesprávné (spočívá na nesprávném právním posouzení její dobré víry o tom, že Spoluvlastnický podíl nabyla od osoby k tomu oprávněné /D. T./) a zčásti neúplné (soudy nižších stupňů posuzovaly uvedenou otázku jen z hlediska předpokladů pro nabytí vlastnického práva vydržením, ačkoli v daném případě přicházela do úvahy i aplikace institutu dobrověrného nabytí vlastnického práva).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dotčené části potvrzujícího výroku správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243f odst. 4 větou před středníkem o. s. ř.) v této části potvrzujícího výroku a souvisejících nákladových výrocích v poměru mezi žalobcem a dovolatelkou. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části potvrzujícího výroku, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu