ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2363.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2363/2016-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Domu dětí a mládeže Praha 4 – Hobby centrum 4 , se sídlem v Praze 4, Bartákova 1200/4, IČO 45241651, proti žalovaným 1. obci Skryje , se sídlem ve Skryjích 15, IČO 00244392, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva a o vzájemných návrzích žalovaných o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 104/2007, o dovolání žalobce a 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016, č. j. 27 Co 275/2011-805, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 27 Co 275/2011-805 [poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 10. 11. 2011, č. j. 27 Co 275/2011-584, byl zrušen (po rozhodnutí Ústavního soudu) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 28 Cdo 1413/2014-661], změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (soud prvního stupně) ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 C 104/2007-529, tak že zamítl vzájemný návrh 2. žalovaného na určení, že je vlastníkem budovy na pozemku stavební parcele v katastrálním území S. a obci S., okres R., a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.); určil, že žalobce je vlastníkem oplocení na pozemku parcele, stavební parcele, studny na pozemku stavební parcele, přípojky vody na pozemku parcele, stavební parcele, přípojky kanalizace na pozemku parcele, čistírny odpadních vod na pozemku stavební parcele, bazénu na pozemku parcele a stavební parcele, to vše v katastrálním území S. a obci S., okres R. (výrok II.). Dále ho změnil tak, že určil, že 1. žalovaná je vlastníkem pozemku stavební parcely, pozemku stavební parcely, pozemku stavební parcely, budovy na pozemku stavební parcele, to vše v katastrálním území S. n. B. a obci S., okres R. (výrok III.). Potvrdil ho, co do zamítnutí žaloby žalobce o určení, že je vlastníkem pozemků stavební parcely, stavební parcely, stavební parcely, budovy na pozemku stavební parcele a vlastníkem zpevněné plochy na pozemku parcele, parcele, stavební parcele, trvalých porostů (stromy a keře) na pozemku parcele, parcele, parcele, trafostanice a kabeláže na pozemku parcele, to vše v katastrálním území S. n. B. a obci S., okres R. (výrok IV.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok V., VI.) a nákladech odvolacího řízení (výrok VII., VIII.).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích III. a IV. (kterými určil, že 1. žalovaná je vlastníkem uvedených nemovitých věcí a potvrdil zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobce k tam uvedeným věcem), 1. žalovaná napadla dovoláním výroky V., VII. (kterými jí nebyly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů).
Dovolání nejsou podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přípustná, neboť odvolací soud posoudil otázku nabytí vlastnického práva vydržením i otázku aplikace §150 o. s. ř. v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 , ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněný pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12 (N 187/71 SbNU 239)].
Odvolací soud se zevrubně zabýval oprávněností držby předmětných nemovitých věcí, zejména otázkou dobré víry 1. žalované, své úvahy velmi pečlivě a podrobně odůvodnil a jeho úvahy, proč v daném případě lze výjimečně považovat právní omyl 1. žalované, že šlo o její historický majetek, za omluvitelný, nejsou zjevně nepřiměřené.
Důvodné nejsou ani výhrady 1. žalované proti aplikaci §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Podle ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Výjimečně lze tuto zásadu prolomit aplikací ustanovení §150 o. s. ř., které je nutné vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Odvolací soud se všemi těmito skutečnostmi zabýval, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a ani tato jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Protože dovolání žalobce ani 1. žalované nejsou podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustná, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu