ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2911.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2911/2017-1077
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. K. , v T., zastoupené JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Letinách 73, proti žalované AGROSPOL, Malý Bor a. s. , se sídlem v Malém Boru 144, IČO 49195492, zastoupené JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, tř. J. P. Koubka 81, o zaplacení 571.286 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 226/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2017, č. j. 61 Co 67/2016-1023, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.920 Kč k rukám JUDr. Václava Plachého, advokáta se sídlem v Letinách 73, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 61 Co 67/2016-1023, změnil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (soud prvního stupně) ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 C 226/2002-944, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 571.286 Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 12. 1999 do zaplacení (dále též jen „měnící výrok“) do šesti měsíců od právní moci rozsudku, v části úroků z prodlení ve výši 10% za dobu od 1. 12. 1999 do 11. 12. 1999 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (která nelze v dovolacím řízení zpochybnit a která ostatně odpovídají provedenému dokazování) žalobkyně (ani její právní předchůdkyně) nebyla členkou družstva před jeho transformací, nýbrž se jí stala až po transformaci s členským vkladem ve výši 15.000 Kč (přičemž stanovy nestanovily povinnost vložit do družstva celý majetkový podíl) a posléze z něj vystoupila. Žalobkyně se tudíž nestala účastnicí právnické osoby podle transformačního projektu a žalovaná byla povinna vypořádat její majetkový podíl v souladu s §13 odst. 3, 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 58, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1806/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný pod číslem 74/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vypořádání bylo doposud provedeno pouze částečně, dohodou o vydání nemovitosti z 10. 11. 1993, cena nemovitosti však byla menší než majetkový podíl žalobkyně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Zbývající podíl žalobkyně je třeba vypořádat v penězích, neboť účastníci se nedohodli jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001).
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčen. Promlčecí doba je v tomto případě desetiletá, jelikož se jedná o vypořádání zbývající části majetkového podílu podle §13 odst. 3, 4 zákona č. 42/1992 Sb. Transformační projekt byl schválen 11. 12. 1992, nárok žalobkyně tak byl splatný 11. 12. 1999 (po uplynutí sedmileté lhůty k plnění - §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.) a dnem následujícím začala běžet promlčecí doba (§13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb.). Žaloba došlá soudu dne 14. 8. 2002 byla tudíž podána včas [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2004 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/04, odmítl), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 761/2005].
Rovněž závěr odvolacího soudu, že ve věci byl v prvním stupni věcně příslušný okresní soud, jelikož nešlo o spor o vyplacení vypořádacího podílu, nýbrž o vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby z transformace, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004).
Námitkami, jimiž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, a jimiž zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem (ohledně uzavření a obsahu dohody o narovnání), navíc zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku platnosti dohody o narovnání ze dne 15. 9. 1994, přehlíží, že na řešení této otázky právní závěry odvolacího soudu ve skutečnosti vůbec nespočívají (což také odvolací soud uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku).
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby v části týkající se úroků z prodlení a rozhodl o nákladech řízení, dovolání (podle jeho obsahu) zjevně nesměřuje. V této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu