ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3789.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3789/2017-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně AponoStar Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 10, náměstí Přátelství 1518/2, IČO 25904558, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1.482.035 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 363/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 16 Co 72/2015-318, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12. 10. 2006 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.482.035 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. 9. 2006 do zaplacení z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace (upřesněno po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). Žalobu odůvodnila zejména tím, že je původní vlastnicí domu v O., v němž z celkem dvanácti bytů bylo devět pronajato nájemcům, kteří platili tzv. regulované nájemné. Vyčíslená částka představuje rozdíl mezi nájemným místně obvyklým a nájemným skutečně hrazeným u těchto devíti bytů v období od 1. 9. 2003 do 31. 8. 2006.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 7. 2012, č. j. 30 C 363/2008-194 (v pořadí druhým), rozhodl mimo jiné o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 2.752 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení. Tento výrok nabyl právní moci dne 27. 8. 2012.
Dalším rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. 30 C 363/2008-237 (v pořadí třetím), soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 116.498 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu na zaplacení další částky 1.362.785 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II., III. a IV.). Uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu za nucené omezení jejího vlastnického práva za období od 1. 9. 2003 do 12. 10. 2003 je promlčen v obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož žalobkyně podala žalobu až dne 12. 10. 2006. Dále dovodil, že s ohledem na rozsah regulací nájemného dotčených bytů (tři čtvrtiny) i dobu trvání lze omezení vlastníka shledat jako dostatečně intenzivní, proto podmínky pro poskytnutí náhrady za období od 13. 10. 2003 do 31. 8. 2006 jsou dány. Výši náhrady stanovil jako rozdíl mezi nájemným určeným podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), k 1. 1. 2007 a nájemným z předmětných devíti bytů skutečně vybraným.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11 2015, č. j. 16 Co 72/2015-318, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 190.471,12 Kč (správně 190.471,20 Kč) s tam specifikovaným úrokem z prodlení, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (tedy ve vyhovujícím výroku ohledně částky 116.498 Kč a v zamítavém výroku ohledně částky 1.172.313,80 Kč), a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Odvolací soud uzavřel, že uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, jestliže tuto námitku uplatňuje stát, tedy subjekt, který přes judikaturu Ústavního soudu včas nezajistil, aby nežádoucí stav nuceného omezení vlastnického práva byl napraven, a dodal, že po žalobkyni nelze dřívější uplatnění nároku vzhledem k tehdejší rozporné judikatuře soudů spravedlivě požadovat. Při určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva vyšel odvolací soud z názoru, že náhrada se stanoví za použití zákona č. 107/2006 Sb., ale není správné brát v potaz jen možné zvýšení nájemného k 1. 1. 2007, ale je třeba využít i možnost dalšího zvyšování nájemného v letech navazujících. Při vyčíslení výše náhrady postupoval tak, že aplikoval hodnoty vypočtené na základě citovaného zákona jako maximální výše nájemného u předmětných bytů pro roky 2007 – 2010 na roky 2002 – 2005, resp. 2006, a výši náhrady stanovil jako rozdíl mezi takto dosaženým nájemným a nájemným skutečně zaplaceným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně odkázala, a to jednak v otázce posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy (žalobkyni nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas), a dále v otázce způsobu určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku tzv. regulovaného nájemného. Dle žalované by měla být náhrada určena jako rozdíl mezi celkovou výší nájemného v rozhodné době, pokud by bylo stanoveno podle zákona č. 107/2006 Sb. k 1. 1. 2007, a vybraným regulovaným nájemným z předmětných bytů v daném období, tedy nejvýše 9.540 Kč, resp. 6.788 Kč (po odečtení již pravomocně přiznané částky 2.752 Kč). Nesouhlasila ani s tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit náklady státu ve výši 18.058 Kč, a dovolávala se s ohledem na okolnosti případu použití §150 o. s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jež je zastoupena osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, a to jak v otázce, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného vznesená žalovanou (Českou republikou) je v rozporu s dobrými mravy, tak v konečném výsledku i v otázce způsobu určení výše této náhrady. Z důvodu nastalé změny judikatury proto již nelze vycházet z dosavadních rozhodnutí, na které odkazovala dovolatelka.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, řešil obě dovoláním nastolené otázky. Ohledně posouzení souladu námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud konstatoval (body 36. a 37.), že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.
V souzené věci uplatnila žalobkyně svůj nárok relativně včas (promlčení se týká pouze období 42 dnů), nejde proto o výjimku z učiněného závěru o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, jemuž odpovídá i rozhodnutí odvolacího soudu.
K otázce způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobkyně v souvislosti s tzv. regulací nájemného je třeba předeslat, že Ústavní i Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 74/2013“) formuloval a odůvodnil závěr, že v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, došlo k zásahu do vlastnického práva vlastníků domů (bytů) a za toto nucené omezení mají právo na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ohledně způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu dlouhou dobu opakovaně zaujímala právní názor, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku, a že tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným, ale měla by být i proporcionální následné právní regulaci, stanovené pro období od 1. 1. 2007 zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. opět R 74/2013 a stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09, z jejichž závěrů vycházela i celá řada dalších rozhodnutí).
Evropský soud pro lidská práva však ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09 v rozsudku ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 konstatoval, že v době nejméně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 český systém regulace nájemného postrádal právní základ, porušoval majetková práva vlastníků, kterým vznikla škoda, neboť po tuto dobu existence právního vakua nemohli vybírat ze svých bytů přiměřeně vysoké nájemné. Poukázal na obecné závěry v dřívějších rozhodnutích, podle nichž členské státy Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) jsou při přijímání právní úpravy v oblasti bydlení oprávněny snížit nájemné pod úroveň tržního nájemného, neboť zákonodárce může v odůvodněných případech učinit politické rozhodnutí, že požadovat tržní nájemné je z hlediska sociální spravedlnosti nepřijatelné; dospěl však k závěru, že o takový případ v dané věci nešlo. Měl za to, že je třeba zohlednit, jakým způsobem Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnost vnitrostátních soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v období existence mezery ve vnitrostátním právu, a to i ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelů ohledně možnosti zvýšení nájemného v daném období. Uzavřel, že určení náhrady by se mělo zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli pronajímatelé právo podle vnitrostátní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou.
Ovlivněn touto judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v již uvedeném rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, překonal dosavadní praxi a (nově) dospěl k závěru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. "regulovaným nájemným"). Přihlédl přitom i k tomu, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16, ve kterém uvedl, že obecné soudy jsou povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosáhnout či kterého skutečně dosahoval, byť se nemusí s ohledem na další okolnosti případu jednat o kritérium jediné.
V projednávané věci sice odvolací soud při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva vycházel z dřívější judikatury a stanovil ji za použití zákona č. 107/2006 Sb., přičemž zohlednil nejen možné zvýšení nájemného k 1. 1. 2007, ale i možnost dalšího zvyšování nájemného v letech navazujících (což mu dovolatelka vytýká), a nevycházel tedy z rozdílu mezi nájemným obvyklým (tržním) a nájemným regulovaným, přesto je třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí v konečném důsledku judikatuře dovolacího soudu neodporuje. Je tomu tak proto, že dovoláním byl žalovanou napaden rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujících výrocích (tedy v částce 306.969,12 Kč), žalobkyně do zamítavého výroku dovolání nepodala. Ani v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadené části by tak žalobkyni v dalším řízení nemohlo být přiznáno více než 306.969,12 Kč, třebaže je evidentní, že tržní nájemné by vyšší částku představovalo (jenom rozdíl mezi nájemným pokrývajícím ekonomicky oprávněné náklady s přiměřeným ziskem a placeným nájemným činil dle znaleckého posudku v této věci 605.600 Kč).
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že „dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu“. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vzhledem k použité argumentaci je však zřejmé, že dovoláním ve skutečnosti napadá pouze vyhovující výroky, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 306.969,12 Kč, a výrok o nákladech státu, kterým byla zavázána zaplatit 18.058 Kč České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. Dovolání nesměřuje proti ostatním výrokům, tedy zamítavému výroku ohledně částky 1.172.313,80 Kč (tento výrok dovolatelka ani subjektivně napadat nemůže) a výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění (dovolání by tak nebylo možné ani projednat).
Dovolání proti výroku o nákladech státu není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu