ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3861.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3861/2017-102
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, proti žalovanému městu Telči , se sídlem v Telči, náměstí Zachariáše z Hradce 10, zastoupenému Mgr. Martinem Šalandou, advokátem se sídlem v Třešti, U Vodojemu 1041/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 68/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 28. března 2017, č. j. 54 Co 509/2016-79, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám Mgr. Martina Šalandy, advokáta se sídlem v Třešti, U Vodojemu 1041/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. března 2016, č. j. 21 C 68/2015-53, určil, že žalobkyně je vlastnicí tam specifikovaného pozemku (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu na určení, že je vlastnicí rovněž „nově odděleného pozemku pozemková parcela – ostatní plocha, dobývací prostor, o výměře 19357 m 2 v obci a katastrálním území T., dle geometrického plánu č. 2172-35/2015 ze dne 16. 02. 2015, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (dále též jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost k zaplacení tam uvedeného soudního poplatku (výrok IV.).
Ohledně předmětného pozemku učinil z provedených důkazů zejména následující skutková zjištění. V katastru nemovitostí je jako jeho vlastník zapsán žalovaný. Přitom od roku 1959 byl ve vlastnictví státu, který ho – prostřednictvím Cihelen Gustava Klimenta, n. p. – převedl hospodářskou smlouvou z 28. prosince 1976 do správy Městského národního výboru Telč. Hospodářskou smlouvou z 15. července 1986, č. j. fin. 980/86 (dále jen „Hospodářská smlouva“), uzavřenou mezi Městským národním výborem Telč jako odevzdávající organizací a Jednotným zemědělským družstvem Telč jako přejímající (nestátní) organizací (dále jen „přejímající organizace“), bylo pak (formálně) zřízeno právo trvalého bezplatného užívání přejímající organizace za účelem „zřízení velkokapacitního vepřínu…“ . I po uzavření Hospodářské smlouvy však byl nadále (a to nepřetržitě nejméně do června 1994) užíván Městským národním výborem Telč, resp. – po obnovení obecní samosprávy – žalovaným (městem Telč) k ukládání komunálního odpadu (provozování skládky). Na tomto skutkovém základě především zdůraznil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dále rovněž dovodil, že byly splněny všechny tři předpoklady, za jejichž současného (kumulativního) naplnění mohlo na žalovaného přejít vlastnické právo k předmětnému pozemku podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Shledal, že i přes uzavření Hospodářské smlouvy nebránila tomuto přechodu překážka zakotvená v §4 odst. 1 písm. c/ téhož zákona, spočívající v trvalém užívání pozemku jinou než státní organizací. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že podle zjištěného skutkového stavu nebyl dané (přejímající) organizaci nikdy „fakticky“ odevzdán (do trvalého bezplatného užívání). Proto žalobu ohledně požadovaného určení zamítl.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2017, č. j. 54 Co 509/2016-79, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích II. až IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně s ním tak mimo jiné dovodil, že byly splněny všechny tři předpoklady, za jejichž současného (kumulativního) naplnění mohlo na žalovaného přejít vlastnické právo k předmětnému pozemku podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a že i přes uzavření Hospodářské smlouvy nebránila přechodu překážka zakotvená v §4 odst. 1 písm. c/ téhož zákona. V této souvislosti konstatoval, že účelem zákona č. 172/1991 Sb. byl přechod vlastnického práva ze státu na obce k majetku, se kterým obce reálně hospodařily ke dni, kdy tento zákon nabyl účinnosti (tj. k 24. květnu 1991), a dodal, že s ohledem na to nemůže být na překážku nabytí vlastnického práva okolnost, že k dotčenému majetku bylo „formálně“ zřízeno právo trvalého užívání, jestliže toto právo „fakticky“ nebylo nikdy vykonáváno. Podle něj vyplývá uvedený právní závěr nepřímo i z nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11. V něm Ústavní soud mimo jiné dovodil, že podmínka faktického využívání majetku obcí, stanovená v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., může být splněna i tehdy, jestliže v jeho užívání je oprávněné osobě protiprávně bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout jeho držby. Tím spíše je podle odvolacího soudu zapotřebí pokládat uvedenou podmínku za splněnou v projednávaném případě, kdy žalovanému nebylo ze strany přejímající organizace bráněno ve faktickém vykonávání práva hospodaření s předmětným pozemkem („formou“ provozování skládky komunálního odpadu). Uzavřel, že v souladu s účelem zákona č. 172/1991 Sb. tedy přešel pozemek do vlastnictví žalovaného (podle §1 odst. 1 citovaného zákona) bez zřetele k tomu, že přejímající organizaci, jíž nikdy nebyl fakticky předán, k němu bylo Hospodářskou smlouvou formálně zřízeno právo trvalého užívání (zde odkázal na ustanovení §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Hospodářské smlouvy /dále jen „hospodářský zákoník“/, a §14 odst. 4 a 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb.). Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasila zejména s názorem, že nebyla dána překážka pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku normovaná v ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. Zdůraznila, že bylo-li k pozemku platně zřízeno právo trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku, nelze při úvaze o jeho přechodu do vlastnictví žalovaného nevycházet z citovaného ustanovení a ve skutečnosti je opomenout, jak to učinily soudy obou stupňů. Dodala, že takový postup odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006. Měla za to, že uvedený postup pak neodůvodňuje ani okolnost, že předmětný pozemek nebyl přejímající organizaci (po uzavření Hospodářské smlouvy) nikdy fakticky předán. Podle jejího mínění je tomu tak proto, že z dikce ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. jednoznačně vyplývá, že pro aplikaci tam stanovené překážky přechodu vlastnického práva „není určující a rozhodné zkoumání toho, zda a jakým způsobem bylo právo trvalého užívání fakticky vykonáváno; určující a rozhodné je… to, zda právo trvalého užívání bylo ve prospěch jiné než státní organizace platně zřízeno, zda platně zřízený právní vztah trvalého užívání trval i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a že se nejednalo o věc uvedenou v ust. §2“ . Podotkla, že výklad citovaného ustanovení, který zaujaly oba soudy, jde tedy nad rámec příslušné právní úpravy a je „nepřípustně rozšiřující“ . Současně zastávala stanovisko, že dovolací soud se ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval otázkou, zda je pro aplikaci ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. významné rovněž posouzení „fakticity práva trvalého užívání“ . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví žalobě i ohledně požadovaného určení, popř. aby citovaný rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřené zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ ve spojení s §21a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky, zda byla dána překážka přechodu vlastnického práva ve smyslu §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. v podobě trvalého užívání jiné než státní organizace ve vztahu k nemovité věci (s příslušenstvím), která nebyla (před 24. květnem 1991) této (přejímající) organizaci „fakticky“ předána poté (či současně s tím), co s ní odevzdávající organizace uzavřela hospodářskou smlouvu o zřízení práva trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona (24. května 1991) v trvalém užívání jiné než státní organizace, nejde-li o věci uvedené v §2 téhož zákona (o takové věci v posuzovaném případě nejde). V poznámce pod čarou k citovanému ustanovení, umístěné za slovním spojením „v trvalém užívání jiné než státní organizace“, je uveden odkaz na ustanovení §70 hospodářského zákoníku a §10 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §70 odst. 1 hospodářského zákoníku části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským. Podle §70 odst. 2 hospodářského zákoníku organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání. Podle §70 odst. 3 hospodářského zákoníku majetek odevzdaný do trvalého užívání může být organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem.
Hospodářský zákoník rozlišoval několik druhů dispozic s národním majetkem. Jednou z nich bylo i bezplatné odevzdání národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním (§70 hospodářského zákoníku). Zákon v tomto směru hovořil poměrně široce o odevzdání „částí národního majetku“. V praxi však byl do trvalého užívání odevzdáván pouze nemovitý národní majetek s příslušenstvím kromě staveb, u nichž nebyl zájem, aby zůstaly ve vlastnictví státu (srov. §14 odst. 1 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, účinné v době uzavření Hospodářské smlouvy – dále jen „vyhláška o správě národního majetku“). Subjekty práva trvalého užívání mohly být pouze nestátní socialistické organizace (družstevní, společenské a jiné). K odevzdání národního majetku do trvalého užívání a tudíž ke zřízení práva trvalého užívání byly příslušné zásadně okresní a městské národní výbory, v jejichž obvodu se nacházel odevzdávaný národní majetek. Třebaže právo trvalého užívání bylo možné zřídit (po předchozím souhlasu budoucího trvalého uživatele) i na základě jednostranného právního úkonu (opatření) odevzdávající organizace (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007), v praxi se uskutečňovalo zpravidla hospodářskou smlouvou (srov. §14 odst. 3 vyhlášky o správě národního majetku; v podrobnostech lze odkázat též na výklad §70 hospodářského zákoníku podaný v díle Dušánek, F. a kol.: Hospodářský zákoník. Komentář. Praha: Panorama, 1986, str. 124 až 127). Ke vzniku právního vztahu trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku však nepostačovalo samotné uzavření hospodářské smlouvy (resp. vydání jednostranného opatření). Odevzdání do trvalého užívání mělo totiž reálnou (nikoli jen konsenzuální) povahu. Vznik práva trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku tudíž předpokládal kromě uzavření hospodářské smlouvy (vydání jednostranného opatření) též „faktické“ předání (odevzdání) národního majetku přejímající organizaci. Řečeno jinak, národní majetek byl odevzdán do trvalého užívání jiné než státní organizace až okamžikem jeho (reálného) předání této (přejímající) organizaci. Za takové „předání“ přitom bylo možné považovat v zásadě jakékoli uvolnění odevzdávaného majetku ze sféry vlivu odevzdávající organizace do sféry vlivu přejímající organizace. V případě odevzdání pozemků k tomu obvykle postačovalo, aby odevzdávající organizace přestala odevzdávaný pozemek užívat, čímž přejímající organizaci současně umožnila jeho převzetí do své moci (detence).
Z vyložených důvodů zastává dovolací soud názor, že nemohla být v trvalém užívání jiné než státní organizace nemovitá věc (s příslušenstvím), která nebyla této (přejímající) organizaci „fakticky“ předána poté (či současně s tím), co s ní odevzdávající organizace uzavřela hospodářskou smlouvu o jejím odevzdání do trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku. Přechodu takové věci z majetku státu do vlastnictví obce tudíž nebránila překážka zakotvená v §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedený právní názor odpovídá také účelu citovaného ustanovení. Měl-li se tímto ustanovením chránit „zájem na nerušeném pokračování v užívacím vztahu“ (srov. důvodovou zprávu k uvedenému zákonu, dostupnou např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT32495CZ), nelze opomenout, že je již pojmově vyloučeno pokračovat v něčem, s čím nebylo vůbec započato.
V projednávaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že Městský národní výbor Telč (a po něm žalovaný) užíval předmětný pozemek k ukládání komunálního odpadu (provozování skládky) nepřetržitě nejméně do června 1994 i přes to, že Hospodářskou smlouvou ze dne 15. července 1986 bylo k němu formálně zřízeno právo trvalého užívání Jednotného zemědělského družstva Telč (za účelem zřízení velkokapacitního vepřínu). Vzhledem k uvedenému skutkovému zjištění se soudy nižších stupňů zabývaly rovněž otázkou, zda přechodu pozemku do vlastnictví žalovaného (města Telč) podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebránila překážka zakotvená v ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ téhož zákona. Při řešení uvedené otázky správně (byť z ne zcela přiléhavých důvodů) dovodily, že samotná Hospodářská smlouva tomuto přechodu zabránit nemohla. Je tomu tak proto, že národní majetek byl odevzdán do trvalého užívání jiné než státní organizace až okamžikem jeho (reálného) předání této (přejímající) organizaci. V dané věci však odevzdávající organizace předmětný pozemek přejímající organizaci nepředala, nýbrž ho i po uzavření Hospodářské smlouvy nadále (nepřetržitě) užívala (jako skládku komunálního odpadu) nejméně do června 1994. Za této situace mezi dotčenými organizacemi nevznikl (před 24. květnem 1991) užívací vztah podle §70 hospodářského zákoníku, jenž by mohl ve smyslu §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. tvořit překážku přechodu pozemku do vlastnictví žalovaného podle §1 odst. 1 uvedeného zákona. Již jen na okraj dovolací soud podotýká, že nebyla-li v poměrech souzené věci dána překážka pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku normovaná v ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., nelze soudům nižších stupňů úspěšně vytýkat, že ve svém rozhodování nevycházely z citovaného ustanovení a ve skutečnosti ho opomenuly; z této perspektivy byl nepřípadný dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 12. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu napadené rozhodnutí v konečném důsledku obstojí. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč (§9 odst. 4 písm. b/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. a/ a §7 bodem 5, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 5. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu