ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4656.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4656/2017-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně B. Š. , proti žalovanému P. Š. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Remešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 177/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 236/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 12 Co 370/2015-49, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 13 C 263/2014-29, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a řádně vyklizené nemovité věci – bytovou jednotku č. 1156/39, v domě, postaveném na stavební parcele, se spoluvlastnickým podílem na stavebním pozemku a na společných částech domu s příslušenstvím a součástmi – předat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 12 Co 370/2015-49 (poté, co připustil změnu žaloby), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu, stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 7 C 510/2003, není vázána na splnění podmínky zajištění náhradního bytu a žalovaný je povinen ji splnit do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud České republiky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, jelikož dovolatel pouze odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř., avšak již nikterak nevymezuje, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu