ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4951.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4951/2017-538
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a/ T. G. , D., a b/ V. S. , P., zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1,323.397 Kč každému žalobci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 168/2005, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017, č. j. 20 Co 83, 142/2017-472, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017, č. j. 20 Co 83, 142/2017-472, s výjimkou části výroku, jíž byl potvrzen vyhovující výrok ve věci samé, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 13. 7. 2005 se žalobci jako podíloví spoluvlastníci (každý v rozsahu jedné poloviny) bytového domu č. p. na parcele č. v k. ú. V., obec P., (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) domáhali každý zaplacení částky 1,323.397 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 v důsledku nedostatku ústavně konformní úpravy zvyšování nájemného z bytů. V domě se nachází 11 bytů, z nichž byty, jež označili č. 1 až č. 10, byly v období, za které se náhrady domáhají, užívány nájemci, povinnými platit tzv. regulované nájemné. Vyčíslená částka představuje rozdíl mezi nájemným místně obvyklým a nájemným regulovaným.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 22 C 168/2005-42, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 20 Co 270/2006-65, tento rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, č. j. 25 Cdo 4513/2007-86, odmítnuto.
Výše uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1026/08, s odkazem na závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 20 Co 442/2012-202, byl zrušen mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2012, č. j. 22 C 168/2008-179, ve kterém soud prvního stupně uzavřel, že základ nároku žalobců na náhradu za nucené omezení vlastnického práva je dán s výjimkou bytu č. 4. Odvolací soud přisvědčil existenci nároku žalobců v obecné rovině, avšak k námitce žalované dovodil, že jeho část (za dobu od 1. 1. 2002 do 13. 7. 2002) je promlčena.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 22 C 168/2005-394, ve spojení s usnesením ze dne 9. 8. 2016, č. j. 22 C 168/2005-410, a rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 22 C 168/2005-426, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců 60.318,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu v rozsahu, kterým se každý ze žalobců domáhal zaplacení částky 1,263.075,50 Kč (správně 1,263.078,50 Kč) s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 20 Co 83, 142/2017-472, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu 828.833,50 Kč s příslušenstvím pro každého žalobce a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozsudek změnil jen tak, že výše náhrady činí 145.518 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva. Nárok žalobců se tedy promlčoval den po dni, jak jim vznikala újma, a ke dni 13. 7. 2005, kdy jej uplatnili u soudu, byl zčásti promlčen za období od 1. 1. 2012 do 13. 7. 2002. Rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. neshledal. Odvolací soud souhlasil i s tím, že v případě žalobců došlo k intenzivnímu zásahu do jejich vlastnického práva, a za správný považoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek sp. zn. 22 Cdo 367/2012) rovněž způsob určení výše náhrady soudem prvního stupně jako rozdíl mezi částkou, kterou by žalobci získali jako nájemné zavedené zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“) k 1. 1. 2007, a vybraným regulovaným nájemným v rozhodné době.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé měli za to, že dovolací soud by měl jinak (než činil doposud) posoudit otázku způsobu zjištění výše náhrady za omezení vlastnického práva i otázku rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Ohledně stanovení výše nároku polemizovali se správností právního hodnocení učiněného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, který pro svou argumentaci použil odvolací soud, konkrétně nesouhlasili se závěry, v jaké výši, podle jaké metodiky a za pomoci jakých kritérií stanovit výši náhrady za nucené omezení vlastnického práva, a domnívali se, že při vyčíslení nároku nelze aplikovat zákon č. 107/2006 Sb. a již vůbec nelze jeho výši omezit výší „deregulovaného“ nájemného dle zákona č. 107/2006 Sb. k 1. 1. 2007. Namítali, že náhrada za omezení vlastnického práva musí dosahovat alespoň výše nákladů nezbytných na údržbu nemovitosti a přiměřeného zisku. Co se týče promlčení nároku, jsou toho názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nepromlčitelný nárok a námitka promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále k dovolání žalobci připojili návrh na přerušení řízení do skončení věci vedené u Evropského soudu pro lidská práva č. 45417/16, V. S. proti České republice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání (směřující proti vyhovujícímu výroku) též žalovaná. Podle jejího názoru odvolací soud, potažmo i soud prvního stupně, nesprávně, resp. neúplně, hodnotil otázku intenzity zásahu do vlastnického práva žalobců v rozhodném období, kdy nevzal v potaz všechna hlediska pro její posouzení. Žalovaná je přesvědčena, že by při zhodnocení všech okolností nebyla v tomto konkrétním případě naplněna dostatečná intenzita omezení vlastnického práva žalobců, která by zakládala nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva. Nesouhlasila ani s tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit náklady státu ve výši 29.645 Kč s odůvodněním, že jde o plnění, které by jedna organizační složka státu hradila jiné složce téhož subjektu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, kteří zdůraznili, že dle jejich názoru je jediným podstatným kritériem pro zjištění intenzity zásahu do jejich vlastnického práva nepoměr mezi místně obvyklým nájemným, které vybírat nemohli, a tzv. regulovaným nájemným. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání žalobců je podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a je přípustné, neboť posouzení otázky způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobců v souvislosti s tzv. regulací nájemného a posouzení námitky promlčení odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017. Z důvodu změny judikatury proto již nelze vycházet z dosavadních rozhodnutí, na které odkazoval odvolací soud.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, řešil obě dovoláním nastolené otázky. Ohledně posouzení souladu námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud konstatoval (body 36. a 37.), že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.
V souzené věci uplatnili žalobci svůj nárok relativně včas (promlčení se dle odvolacího soudu týká období od 1. 1. do 13. 7. 2002), nejde proto o výjimku z učiněného závěru o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
Při řešení otázky způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu dlouhou dobu opakovaně zaujímala právní názor, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku, a že tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným, ale měla být i proporcionální následné právní regulaci, stanovené pro období od 1. 1. 2007 zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09, z jejichž závěrů vycházela i celá řada dalších rozhodnutí).
Evropský soud pro lidská práva však ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09 v rozsudku ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 konstatoval, že v době nejméně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 český systém regulace nájemného postrádal právní základ, porušoval majetková práva vlastníků, kterým vznikla škoda, neboť po tuto dobu existence právního vakua nemohli vybírat ze svých bytů přiměřeně vysoké nájemné. Poukázal na obecné závěry v dřívějších rozhodnutích, podle nichž členské státy Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) jsou při přijímání právní úpravy v oblasti bydlení oprávněny snížit nájemné pod úroveň tržního nájemného, neboť zákonodárce může v odůvodněných případech učinit politické rozhodnutí, že požadovat tržní nájemné je z hlediska sociální spravedlnosti nepřijatelné; dospěl však k závěru, že o takový případ v dané věci nešlo. Měl za to, že je třeba zohlednit, jakým způsobem Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnost vnitrostátních soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v období existence mezery ve vnitrostátním právu, a to i ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelů ohledně možnosti zvýšení nájemného v daném období. Uzavřel, že určení náhrady by se mělo zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli pronajímatelé právo podle vnitrostátní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou.
Ovlivněn touto judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v již uvedeném rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, překonal dosavadní praxi a (nově) dospěl k závěru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. "regulovaným nájemným"). Přihlédl přitom i k tomu, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16, ve kterém uvedl, že obecné soudy jsou povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosáhnout či kterého skutečně dosahoval, byť se nemusí s ohledem na další okolnosti případu jednat o kritérium jediné [obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 685/15 (jež se týká týchž účastníků), nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 2549/17].
Protože odvolací soud otázku způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného a námitku promlčení řešil ve shodě s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu, která však byla posléze překonána, není jeho rozsudek z hlediska žalobci uplatněných dovolacích námitek správný. Dovolací soud ho proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil s výjimkou části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Rovněž dovolání žalované bylo podáno včas a subjektem k tomu oprávněným, jednajícím osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ohledně rozsahu dovolání žalovaná uvedla, že dovolání podává „v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení státu a dále v rozsahu, kterým odvolací soud výrokem II. výrok o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že výše náhrady činí 145.518 Kč, jinak tento výrok potvrdil.“ . Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je však vzhledem k argumentaci dovolatelky zřejmé, že dovoláním ve skutečnosti napadá pouze část výroku, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit každému žalobci částku 60.318,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a část výroku, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o její povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 29.645 Kč. Proti výroku II. o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá jakékoli odůvodnění (dovolání by tak nebylo ani možné projednat). Dovolání v části, kterou je napaden výrok, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Dovolací námitky žalované týkající se věci samé pak nekorespondují se závěry aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017). Ve světle nové judikatury není ve věci posuzování nároku na náhradu za omezení vlastnického práva zásadní otázka intenzita zásahu do vlastnického práva a hledisko konkrétní výše nákladů za údržbu a opravy domu a otázka přiměřeného zisku, ale závěr, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Dovolání žalované tak není přípustné podle §237 o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu s námitkami dovolatelů, již dále nerozhodoval o jejich návrhu na přerušení řízení do skončení věci vedené u Evropského soudu pro lidská práva č. 45417/16, Ing. Vladimír Stuchlý, CSc. proti České republice, který odůvodnili tím, že dosavadní judikatura dovolacího soudu není udržitelná a je namístě ji revidovat. Od podání dovolání se tak již stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017) a přerušení řízení by tedy bylo bezpředmětné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu