ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 5/2018-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce BYTOVÉHO DRUŽSTVA JARO, se sídlem v Praze 8 – Kobylisích, Nad Šutkou 984/20, IČO: 25686852, zastoupeného Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, proti žalovanému J. N. , P., zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 141/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2017, č. j. 20 Co 227/2017-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. července 2017, č. j. 20 Co 227/2017-229, potvrdil usnesení ze dne 27. dubna 2017, č. j. 29 C 141/2012-221, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) zamítl jeho návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení téhož soudu ze dne 3. ledna 2017, č. j. 29 C 141/2012-208, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v názoru, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či z 6. září 2017, sp. zn. 32 Cdo 3453/2017). Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vyřešení otázky, co lze pokládat za vhodný způsob zanechání výzvy ve smyslu ustanovení §49 odst. 2 o.s.ř., kterážto otázka podle jeho názoru nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena. Současně měl za to, že Nejvyšší soud se dosud nezabýval „dobrými mravy a ústavním pořádkem ve vztahu k doručování písemností“ . Odvolací soud však na řešení předložené otázky své rozhodnutí nezaložil, nýbrž dospěl k závěru, že dovolatel nepodal důkaz opaku, že údaje na doručence na č. l. 209 spisu jsou nepravdivé (§50f o.s.ř.), a že tudíž neprokázal včasnost a důvodnost svého návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení uvedeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §50d odst. 1 o.s.ř. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 1815/2000, uveřejněném pod č. C 153 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) již konstatoval, že doručenka je (za předpokladu, že vykazuje všechny náležitosti podle tehdy platné a účinné vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů /poštovní řád/, ve znění pozdějších předpisů) listinou, mající povahu listiny veřejné; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Účastník může popřít správnost (pravdivost) jejího obsahu; v takovém případě nese povinnost tvrzení i důkazní povinnost. V projednávané věci však žalovaný žádný důkaz vyvracející správnost obsahu doručenky neposkytl; pouze tvrdil, že s předmětnou písemností se seznámil až dne 29. března 2017 (ač svou poštovní schránku kontroloval denně), avšak nevyvrátil patřičným důkazem údaj na doručence o tom, že do ní byla vložena již 8. února 2017.
Pro úplnost lze dodat, že otázku doručování podle §49 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud již řešil, a to např. v usnesení ze dne 5. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 1094/2014.
Za této situace dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení pak dovolací soud pokládal za nadbytečné rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu