ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5392.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5392/2017-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně V. D. , O., zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, proti žalované SYNOT TIP, a.s. , se sídlem v Uherském Hradišti, Jaktáře 1475, IČO 26301091, zastoupené JUDr. Zlatavou Codrovou Davidovou, CSc., advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat 1454/12, o 830.146 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 105 C 51/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. května 2017, č. j. 58 Co 328/2016-151, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 15. 7. 2014, jež byla posléze změněna se souhlasem soudu (usnesením ze dne 22. 3. 2016, č. j. 105 C 51/2014-119), se žalobkyně jako právní nástupkyně původních pronajímatelů domáhala, aby soud žalované uložil povinnost zaplatit jí dlužné nájemné z pronajatých nebytových prostor za období září 2013 až květen 2015 ve výši 656.250 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 173.896 Kč.
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 105 C 51/2014-128, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 58 Co 328/2016-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „ve správném znění“, že žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit částku 830.146 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovanou byla dne 31. 12. 2010 platně uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2016, jejímž předmětem byly tam specifikované nebytové prostory, které byly žalované pronajaty za účelem provozování hostinské činnosti a provozování výherních hracích přístrojů a další zábavní a loterijní techniky, a že žalobkyně vstoupila do práv pronajímatele s účinky ke dni 18. 12. 2012 na základě darovací smlouvy ze dne 14. 12. 2012. Zároveň uzavřel, že v období, za něž je požadováno dlužné nájemné, nájemní vztah trval, neboť výpověď žalované jako nájemce ze dne 4. 5. 2013, odůvodněnou odkazem na §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepovažoval za platnou, protože žalované bylo sice zrušeno povolení k provozování interaktivního loterijního systému v předmětných pronajatých prostorách, avšak neztratila způsobilost k provozování hostinské činnosti, k níž si předmětné prostory též pronajala a kterou v těchto prostorech mohla provozovat i nadále. Navíc uvedl, že výpověď nájemní smlouvy byla doručena osobě, která v době doručení výpovědi již nebyla vlastníkem ani pronajímatelem předmětné nemovitosti, a taková výpověď neměla žádné hmotněprávní účinky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (č. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť závěr odvolacího soudu, že pro naplnění výpovědního důvodu dle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., je rozhodné, zda nájemce ztratil způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si nebytový prostor najal, tedy v případě, že nájemce byl na základě živnostenského oprávnění oprávněn k výkonu několika činností, zda zanikla všechna tato oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3454/2007), je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Není proto významné, kterou činnost vykonával nájemce jako hlavní a kterou jako vedlejší, případně že ji sám nevykonával vůbec (srov. odůvodnění citovaného rozsudku). Výpověď žalované tak není platná a nájemní poměr v rozhodném období trval.
Rozhodnutí odvolacího soud o existenci nájemního vztahu i v rozhodném období je založeno současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden (závěr o neplatnosti výpovědi z nájmu předmětných prostor pro nenaplnění výpovědního důvodu) obstojí. Za této situace je nadbytečné zabývat se druhým právním názorem (o neúčinnosti doručení výpovědi), neboť jeho věcný přezkum výsledek sporu již ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 časopisu Soudní judikatura, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, příp. i ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016).
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu