ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5967.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5967/2017-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně PARK OBCHODU s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, IČO 26379830, zastoupené JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, proti žalovanému J. T. , R., zastoupenému JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka 418/25, o 829.023,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 10 C 64/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2017, č. j. 10 Co 504/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 10 Co 504/2016-200, změnil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (soud prvního stupně) ze dne 24. 8. 2016, č. j. 10 C 64/2014-125, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 425.223,50 Kč s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení do dvou měsíců od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“), žalobu co do částky 403.800 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s jeho hodnocením provedeného dokazování (zejména faktur předložených žalobkyní a ohledání nemovité věci). Rovněž mu vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými v řízení (a zatížil řízení vadami). Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy.
V dovolání se nenachází vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (jenž je obligatorní náležitostí dovolání - srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a nelze je zjistit ani z jeho obsahu [požadavek, aby právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak (než soudem odvolacím), není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl)], dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (na nichž napadené rozhodnutí závisí), o nichž má za to, že nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. výše citované R 4/2014), nebo od kterého svého řešení se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu