ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.3720.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3720/2017-744
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky O. P. , zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/8, PSČ 140 00, za účasti 1) M. D. , a 2) A. D. , obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem v Nové Vsi 87, PSČ 277 52, o určení, že zůstavitel byl v době své smrti členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 183/2009, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2017, č. j. 20 Co 485/2016-684, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit M. D. a A. D. na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.260 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. září 2016, č. j. 25 C 183/2009-630, zamítl „žalobu“ o určení, že M. P., zemřelý 14. dubna 2007, byl v den svého úmrtí členem Bytového družstva Golem, identifikační číslo osoby 26125081, a nájemcem družstevního bytu č. 32 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v P., T. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Městský soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (první výrok) a změnil je ve výrocích o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky, podle kterých soudy „nevyhodnotily správně důkazní stav“ a „nedostatečně se vypořádaly se závěry ostatních předložených znaleckých posudků a nepřiměřeně adorovaly revizní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice“, jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009; v judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).
Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas dovolatelky s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
Vytýká-li dovolatelka soudům obou stupňů, že neprovedly (dovolatelkou) navržený důkaz revizním znaleckým posudkem a jeho neprovedení řádně neodůvodnily, poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč důkaz dalším revizním posudkem navrženým dovolatelkou nebylo nutné provádět.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu