ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.3904.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3904/2017-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele J. P. , zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, za účasti KOVO DRUŽSTVA Olomouc , se sídlem v Hlubočkách, Dukelských hrdinů 29, PSČ 783 61, identifikační číslo osoby 00031186, zastoupeného JUDr. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Praze 4, Michelská 1240/72, PSČ 141 00, o jmenování opatrovníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Nc 7704/2016, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2017, č. j. 8 Cmo 9/2017-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 23 Nc 7704/2016-117, zamítl návrh, aby byl KOVO DRUŽSTVU Olomouc (dále jen „družstvo“) jmenován opatrovník (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. března 2017, č. j. 8 Cmo 9/2017-147, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
První z dovolatelem otevřených otázek (zda je soud vázán řešením otázky, která byla jako předběžná posouzena v odůvodnění dřívějšího rozhodnutí soudu v jiné věci) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
Soud prvního stupně v usnesení ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 23 Nc 7704/2016-117, konstatoval, že otázkou zániku pracovněprávního vztahu dovolatele a P. H. se soudy v minulosti opakovaně „meritorně zabývaly“. Nato zevrubně vyložil důvody dřívějších rozhodnutí a uvedl, že se s tímto právním posouzením věci ztotožňuje.
Odvolací soud uvedl (zopakoval), že soud prvního stupně měl námitky dovolatele za bezpředmětné, neboť „o nich bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.“ Konstatoval přitom, že rozhodnutí soudu prvního stupně „je řádně odůvodněno, a to nejen z pohledu aplikace platné právní úpravy, ale i pokud jde o zjištění skutkového stavu, a proto odvolací soud na toto odůvodnění plně odkazuje s tím, že se v další části textu zabývá zejména podmínkami pro ustanovení hmotněprávního opatrovníka.“
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť „zcela rezignoval na jakoukoli vlastní úvahu a zcela bez dalšího převzal právní názor soudů, které rozhodovaly v jiných věcech“ (odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, ze dne 23. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011), přehlíží, že ani odvolací soud, ani soud prvního stupně, nezaložily právní posouzení věci na závěru, že by byly vázány důvody dřívějších rozhodnutí, v nichž se soudy zabývaly otázkou zániku pracovního poměru dovolatele a Petra Hejtmana.
Ve skutečnosti soudy nižších stupňů posoudily otázku zániku pracovního poměru dovolatele a P. H. (jakož i otázku trvání jejich členství v družstvu a otázku zániku funkcí členů představenstva) autonomně, přičemž (toliko) vzaly v úvahu předchozí soudní rozhodnutí vycházející z totožného skutkového základu (k tzv. harmonii soudních rozhodnutí viz například nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02).
Takový postup je plně souladný s výše citovanou judikaturou a nezpůsobuje ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (nadto lze uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností ani z jiných důvodů; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání nečiní přípustným ani druhá z dovolatelem formulovaných otázek (zda může absolutně neplatná pracovní smlouva vyvolat právní účinky).
Spočívá-li totiž rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu nemůže ovlivnit výsledek řízení, a dovolání proto není přípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).
V poměrech projednávané věci se odvolací soud neztotožnil s tvrzením dovolatele, podle něhož jsou pracovní smlouvy z 28. prosince 2009 (uzavřené mezi dovolatelem a P. H. na jedné straně a družstvem na druhé straně) absolutně neplatné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, soud výslovně uvedl, že „každou pracovní smlouvu nelze považovat za neplatnou jen z důvodu souběhu funkce předsedy představenstva a generálního ředitele akciové společnosti, což lze shodně vyložit i pro potřeby družstva.“ Vedle toho odvolací soud konstatoval, že i kdyby v pracovní smlouvě nebylo možné jako druh práce platně sjednat výkon funkce člena představenstva, týkala by se případná neplatnost „pouze sjednaného druhu práce, avšak nijak by se nedotkla změny sjednané doby neurčité na dobu určitou.“
Přestože každé z těchto posouzení – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro přijetí závěru, podle něhož pracovní poměr dovolatele a P. H. byl ohledně doby trvání změněn, dovolatel napadá pouze skutečnost, že odvolací soud přiznal pracovním smlouvám (dílčí) právní účinky. Závěr o platnosti pracovních smluv, z nějž odvolací soud vycházel, již dovoláním napaden není.
Za této situace nemůže přípustnost dovolání založit ani (v pořadí druhá dovoláním vymezená) otázka, zda může absolutně neplatná pracovní smlouva vyvolat právní účinky, neboť se její přezkum nemůže promítnout do poměrů dovolatele, které založilo napadené rozhodnutí.
Na tomto místě má Nejvyšší soud za potřebné zopakovat, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (viz výše). Nejvyšší soud si je vědom toho, že usnesením ze dne 28. února 2018, č. j. 27 Cdo 1254/2017-157, zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2016, č. j. 8 Cmo 188/2016-120, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. března 2016, č. j. 30 Cm 122/2015-90 (tj. rozhodnutí vydaná v řízení vycházejícím z téhož skutkového základu). Učinil tak z důvodu nesprávného právního posouzení otázky závaznosti výroku pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2015, č. j. 11 C 137/2015-66. Nesprávné právní posouzení této otázky však dovolatel v poměrech projednávané věci nenapadá, a proto její řešení nebylo předmětem dovolacího přezkumu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že k podání dovolatele ze dne 24. dubna 2018, označenému jako „sdělení do řízení“, nemohl při posuzování důvodnosti dovolání přihlížet, neboť změna vymezení dovolacího důvodu (a to i formou doplnění nové argumentace) je podle §242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula v červenci 2017 (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu