ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.3971.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3971/2017-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyň a) BLAŽEK PRAHA a. s. , se sídlem v Praze 10, U továren 261/27, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25624407, a b) BF shops, s. r. o. , se sídlem v Českém Krumlově, náměstí Svornosti 2, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 26115883, obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalované Prabos plus a. s. , se sídlem v Slavičíně, Komenského 9, PSČ 763 21, identifikační číslo osoby 26272857, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19, PSČ 602 00, o určení neexistence autorského práva k podešvi obuvi, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 198/2014, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 Co 10/2017-146, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 Co 10/2017-146, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 C 198/2014-128, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou pro zmatečnost podanou u Krajského soudu v Brně dne 6. 10. 2015 se žalovaná domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, z důvodu podle §229 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 C 198/2014-128, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly z toho, že:
1) Žalobou podanou proti žalobkyním dne 13. 8. 2014 u Městského soudu v Praze (věc vedená pod sp. zn. 31 C 17/2014) se žalovaná domáhala
a) určení, že zbožím zadrženým opatřením Celního úřadu pro hlavní město Prahu sp. zn. 106487/2014-510000-21 ze dne 15. 7. 2014 a v listině „Oznámení o zadržení zboží podezřelého z porušení duševního vlastnictví“ č. j. 106487-2-2014-510000-21 ze dne 16. 7. 2014 označeným jako „pánská obuv“ v množství 5.650 pcs s poznámkou „markanty autorského práva designu podešve Prabos plus a. s. evidovaného pod číslem zápisu CZ1155000020140008“ je porušeno právo duševního vlastnictví žalované,
b) uložení povinnosti zdržet se výroby, nabízení, prodeje, dovozu a vývozu obuvi obsahující napodobeninu podešve s designem odpovídajícím průmyslovému vzoru zapsanému u Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem 33977 a
c) ve vztahu k žalobkyni BLAŽEK PRAHA a. s. uložení povinnosti zdržet se dalšího plnění kupní smlouvy č. j. PPR-4217-80/ČJ-2012-990640 uzavřené dne 19. 12. 2013 na plnění nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Polobotky P ČR 2012 a Polobotky P ČR letní – nákup v letech 2013 a 2014“.
2) Žalobou podanou dne 3. 9. 2014 u Krajského soudu v Brně (věc vedená pod sp. zn. 23 C 198/2014) se žalobkyně na žalované domáhaly určení, že
a) žalovaná není držitelem autorského práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi, který byl dne 25. 7. 2007 pod číslem 33977 zapsán jako průmyslový vzor do rejstříku průmyslových vzorů vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví pod názvem „Podešev“,
b) žalovaná nemá právo vykonávat svým jménem a na svůj účet žádná autorská majetková práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi, který byl dne 25. 7. 2007 pod číslem 33977 zapsán jako průmyslový vzor do rejstříku průmyslových vzorů vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví pod názvem „Podešev“, a
c) dodávka celkem 13.000 párů celoročních a letních polobotek na základě kupní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní BLAŽEK PRAHA a. s. a Českou republikou – Ministerstvem vnitra dne 19. 12. 2013, neporušuje autorská práva žalované.
3) Rozsudkem pro uznání ze dne 23. 12. 2014, č. j. 23 C 198/2014-24, Krajský soud v Brně žalobě podané žalobkyněmi v plném rozsahu vyhověl (výroky I., II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2015, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil (první výrok), ve výroku IV. jej zrušil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Dovolání podané žalovanou proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5013/2015-93, které nabylo právní moci dne 11. 5. 2016.
4) Rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 31 C 17/2014-137, Městský soud v Praze zamítl žalobu podanou žalovanou proti žalobkyním (výroky I., II., III. a IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.), opíraje svůj závěr o nedůvodnosti žaloby o závazný výrok pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2014, č. j. 23 C 198/2014-24.
Žalobu pro zmatečnost podanou žalovanou proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, z důvodu uvedeného v §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. shledaly soudy obou stupňů neopodstatněnou. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) totiž dospěl k závěru, podle něhož řízení zahájené dne 13. 8. 2014 u Městského soudu v Praze a vedené pod sp. zn. 31 C 17/2014 nezaložilo překážku věci zahájené ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 198/2014 zahájenému dne 3. 9. 2014, neboť šlo o jiný předmět řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda řízení zahájené dne 13. 8. 2014 u Městského soudu v Praze a vedené pod sp. zn. 31 C 17/2014 založilo překážku věci zahájené ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 198/2014 zahájenému dne 3. 9. 2014. Odvolací soud se podle dovolatelky při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem o neexistenci překážky věci zahájené a vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1466/2015, pominul věcný základ obou žalobních návrhů a v rámci porovnání obou předmětů řízení se omezil prakticky téměř pouze na výklad jazykový a logický.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení dovolatelkou otevřené otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o stejnou věc ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že v obou sporech je dána totožnost účastníků řízení i skutkového základu. Odvolací soud se však mýlí v závěru, podle něhož v později zahájeném řízení žalobkyně uplatnily jiné nároky.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se dovolatelka domáhala především určení, že zbožím zadrženým opatřením celního úřadu je porušeno její právo duševního vlastnictví. Všechny tři žalobní návrhy obsažené v žalobě projednávané Krajským soudem v Brně by se sice na první pohled (z hlediska „čisté“ teorie totožnosti předmětu řízení) mohly jevit jako návrhy odlišné, avšak ve skutečnosti ve vztahu k dovolatelkou uplatněnému procesnímu nároku představují jeho pojmový protiklad. Pravomocné určení, že zbožím zadrženým opatřením celního úřadu je porušeno právo duševního vlastnictví dovolatelky, totiž v sobě pojmově zahrnuje též negativní odpověď na otázky vznesené žalobkyněmi v žalobních návrzích. Jinými slovy řečeno, žalobní návrhy na určení, že dovolatelka není držitelem autorského práva k vzhledu (designu) podešve obuvi, že nemá právo vykonávat svým jménem a na svůj účet žádná autorská majetková práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi a že dodávka obuvi na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2013 neporušuje autorská práva dovolatelky, jsou logickou negací pravomocného určení, že zbožím zadrženým opatřením celního úřadu je porušeno právo duševního vlastnictví dovolatelky.
Je proto nutné uzavřít, že věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 198/2014 je totožná s věcí vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 17/2014. Zmatečnostní důvod uvedený v §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tudíž dán (srov. též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017; k výkladu o pojmovém protikladu viz též Dvořák, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, str. 97, nebo Dvořák, B. §159a In Lavický, P. Občanský soudní řád (§1 až 250l); Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 774n).
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu