ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.5130.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5130/2017-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobkyně Elpis s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Krystalová 470/7, PSČ 196 00, identifikační číslo osoby 63978407, zastoupené JUDr. Hanou Tichou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, PSČ 190 00, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, PSČ 162 00, o zaplacení 5.004 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost podaných žalovaným proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2013, č. j. 30 C 149/2012-28, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 149/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. 29 Co 176/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. 30 C 149/2012-107, zamítl žalobu pro zmatečnost ze dne 19. září 2014 proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2013, č. j. 30 C 149/2012-28 (výrok I.), dále zamítl žalobu na obnovu řízení ze dne 26. září 2014 podanou proti témuž platebnímu rozkazu (výrok II.), zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2013, č. j. 30 C 149/2012-28 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok první) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, když z dovolání není patrné, která konkrétní dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být (podle mínění dovolatele) posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu