ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.5388.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5388/2017-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce S. P. , zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, proti žalovanému ENVI a. s. , se sídlem v Třeboni, Dukelská 145, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 47217731, zastoupenému JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, PSČ 390 01, o doplacení vypořádacího podílu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 613/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č. j. 14 Cmo 435/2016-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.270,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. července 2016, č. j. 13 Cm 613/2015-67, odmítl podání žalobce ze dne 26. května 2015, doručené soudu prvního stupně dne 27. května 2015 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žaloba trpí vadami, které žalobce ani přes výzvu a poučení soudu neodstranil a pro které nelze pokračovat v řízení, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Z té se podává, že údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
K tomu srov. např. (dovolatelem citované) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2003“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 1195/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (dovolateli známé) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 4484/2016 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 1586/17), a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu.
Na výše uvedených (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě ustálených) závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.
Namítá-li dovolatel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s §136 o. s. ř., přehlíží, že uvedené ustanovení se nijak netýká povinnosti žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně uvést, čeho se domáhá. Označené ustanovení se vztahuje až k posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014).
Taktéž poukaz dovolatele na postup dle §129 odst. 2 o. s. ř. a tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem není opodstatněný. Je tomu tak proto, že dovolatelem uvedené procesní prostředky lze využít až v případě, kdy soud provádí dokazování v již (na základě řádného návrhu) zahájeném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006, nebo opakovaně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4484/2016).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že závěry formulované Ústavním soudem v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. III. ÚS 3361/14, se - oproti mínění dovolatele - v této fázi řízení neuplatní.
Jelikož usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4484/2016 bylo vydáno v řízení, kterého se (jako žalobce) účastnil, musí si dovolatel být vědom i toho, že jeho odkaz na R 57/2003, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněné pod číslem 14/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2003, sp. zn. 9 Cmo 64/2003, není přiléhavý; uvedená rozhodnutí se (v dovolatelem citovaných částech) zabývala toliko určitostí vyčíslení příslušenství pohledávky.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem vytýkané „vady“ řízení, neboť dovolatel v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. S ohledem na výše uvedené závěry lze nadto uzavřít, že napadené rozhodnutí těmito vadami ani netrpí (k přezkoumatelnosti rozhodnutí pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
A konečně Nejvyšší soud dodává, že (dovolatelem vymezená) otázka, zda lze výši žalobou požadovaného peněžitého plnění určit odkazem na listinu v držení třetí osoby, nečiní dovolání přípustným rovněž z toho důvodu, že na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (ani žalobce v žalobě na žádnou určitou listinu v držení žalovaného neodkazuje). Nejde tudíž o otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu