ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.5581.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5581/2017-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce CITIC - MARMES BICYCLE CZ, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Lanškrouně, Albrechtická 391, PSČ 563 01, identifikační číslo osoby 27522831, zastoupeného JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému X. X. Q. , zastoupenému Mgr. Michalem Křižkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, o zaplacení 6.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 2/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2017, č. j. 6 Cmo 278/2016-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 24.490,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2016, č. j. 74 Cm 2/2012-237, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 2.906.668 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 2.289.306 Kč s (ve výroku blíže specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v (odvoláním napadených) výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo - zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné - lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4137/2015).
Uzavřel-li odvolací soud, resp. soud prvního stupně, že pro určení výše skutečné škody vzniklé porušením povinnosti dovolatele jednat s péčí řádného hospodáře dle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je rozhodná obvyklá cena (v rozhodnutí blíže specifikovaného) pozemku (dále jen „pozemek“) ke dni, kdy dovolatel (poté, co žalobce poukázal prodávajícímu na kupní cenu pozemku 6.000.000 Kč) jménem žalobce uzavřel absolutně neplatnou kupní smlouvu, učinil tak v souladu se shora uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud v rozporu s §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nepřihlédl k tomu, že škoda byla způsobena také zaviněním poškozeného spočívajícím v tom, že žalobce „nevrátil“ pozemek prodávajícímu, opomíjí, že ke vzniku škody došlo již k okamžiku zákon porušujícího jednání dovolatele. Namítané okolnosti, jež nastaly až poté, co byla žalobci způsobena škoda, nemohly její vznik nijak ovlivnit.
Nadto v případě, kdy je kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti absolutně neplatná, je prodávající (převodce) nadále vlastníkem nemovitosti, resp. nikdy nepřestal být vlastníkem smlouvou převáděné nemovitosti. K určení jeho vlastnictví k pozemku tak není (a ani nemůže být) vyžadováno „vrácení“ pozemku kupujícím (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005).
A dále, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 1541/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 2012/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 2187/2016]. Argumentace dovolatele, podle níž měl žalobce uspokojit svou pohledávku přednostně na prodávajícím, jenž se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, tudíž není případná.
Námitku dovolatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, jehož se měl odvolací soud dopustit tím, že rozhodl „v rozporu s §441 obč. zák.“, Nejvyšší soud - s ohledem na shora uvedené závěry - neshledal důvodnou.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §226 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 19.940 Kč, a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4.250,40 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatele celkem 24.490,40 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu