ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.5881.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5881/2017-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JIS investiční fond, akciová společnost v likvidaci , se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 230/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 45018332, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení 7.073.514 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1703/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 5 Cmo 297/2016-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k jejím rukám.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. března 2016, č. j. 13 Cm 1703/2008-217, zamítl žalobu o zaplacení 7.073.514 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, když zamítavý rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2014, č. j. 13 Cm 1703/2008-173, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 5 Cmo 263/2015-200, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je-li škůdcem člen statutárního orgánu, začne subjektivní promlčecí doba práva společnosti na náhradu škody běžet zásadně až ve chvíli, kdy se o škodě, resp. o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozví nebo může dozvědět jiná osoba, která se na vzniku škody nepodílela a je oprávněna jménem společnosti nárok na náhradu škody vůči členu statutárního orgánu uplatnit [k tomu srov. např. (rovněž dovolatelem citované) rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, či ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013].
V projednávané věci se dovolatel domáhá náhrady škody, již mu měl způsobit právní předchůdce žalované tím, že (údajně) porušil své povinnosti depozitáře a umožnil členům představenstva a dozorčí rady dovolatele způsobit dovolateli škodu porušením jejich povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. K těmto tvrzeným jednáním přitom mělo dojít v roce 1996.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. srpna 1999, č. j. 13 Cm 854/98-28, rozhodl (k návrhu Komise pro cenné papíry) o zrušení dovolatele a nařízení jeho likvidace. Současně ustanovil likvidátorem Ing. Josefa Žáčka.
Ing. Josef Žáček jakožto likvidátor dovolatele se mohl a měl dozvědět o tvrzené škodě i o tom, kdo za ni odpovídá; skutečnost, zda a do jaké míry vykonával soudem ustanovený likvidátor svoji funkci s péčí řádného hospodáře, není pro posouzení běhu promlčecí doby relevantní. V této souvislosti lze podotknout, že likvidátor se na vzniku tvrzené škody beze sporu nepodílel a byly mu známy důvody, pro které bylo dovolateli odejmuto povolení ke vzniku a podán návrh na jeho zrušení a likvidaci.
Z řečeného vyplývá, že podal-li dovolatel žalobu proti žalované až dne 8. prosince 2005, učinil tak po marném uplynutí promlčecí doby určené ustanovením §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
Jakkoliv lze dovolateli přisvědčit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není přesné, odpovídá závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněné pohledávky na náhradu škody – co do výsledku – ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že žaloba dovolatele proti členům jeho orgánů na náhradu škody (jejíž způsobení měl umožnit právní předchůdce žalované porušením povinností depozitáře) byla pravomocně zamítnuta, neboť nebylo prokázáno ani porušení povinností žalovaných členů orgánů, ani vznik tvrzené škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. května 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu