ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.667.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 667/2018-650
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Centrum Supercar spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 8, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25704214, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, PSČ 269 01, proti žalované Supercar PLUS s. r. o. , se sídlem v Rakovníku, Kuštova 447, PSČ 269 01, identifikační číslo osoby 27583279, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 169/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 21 Co 87/2017-591, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 21. září 2016, č. j. 5 C 169/2011-546, určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a ve spojení s usnesením ze dne 12. prosince 2017, č. j. 5 C 169/2011-610, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Ve věci jde přitom o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 29 Co 434/2012-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. března 2012, č. j. 5 C 169/2011-82, zrušil (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 80/2013-196, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Jakkoliv dovolatelka žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud (jak dovolatelka ohlašuje) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, výslovně neformuluje (a dovolání je v tomto směru na samé hranici projednatelnosti), lze z obsahu dovolání seznat, že dovolatelka brojí proti posouzení smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené mezi ní jako kupující a žalobkyní jako prodávající dne 13. září 2006, jakožto neplatné.
Nicméně závěr odvolacího soudu, podle něhož je sporná kupní smlouva neplatným právním úkonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při jejím uzavření bylo – jak vyplynulo z provedeného dokazování a zjištěných okolností – dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu citované již v předchozím (kasačním) rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci.
Námitky dovolatelky směřující proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů o úmyslu obou smluvních stran, resp. osob jednajících jejich jménem, jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předkládala jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, namítá toliko (údajné) vady řízení; tyto námitky nenaplňují způsobilý dovolací důvod a k jejich posouzení dovolání není přípustné (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, nebo ze dne 22. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).
Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud podotýká, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Jak se podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatelce bránily v uplatnění jejích práv.
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu