ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1017.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1017/2016-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. M. , Ž. n. S., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalované Žďárské stavební společnosti s.r.o. , IČ 255 57 874, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Jihlavská 1007/2, o 36.652 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 264/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. září 2015, č. j. 54 Co 978/2013-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, č. j. 12 C 264/2004-252, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výroky III. a IV.). Nevyhověl tak žádání žalobce o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat v částce zaplacené jím žalované za vyúčtované stavební práce, které ovšem nebyly reálně provedeny. Po opakované kasaci jeho rozhodnutí ze strany odvolacího soudu zabýval se okresní soud výší požadovaného bezdůvodného obohacení. Dospěv k závěru, že žalobce stran vzniku bezdůvodného obohacení ani jeho výše neunesl důkazní břemeno, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, č. j. 54 Co 978/2013-281, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích o náhradě nákladů řízení – výroky II. – IV. – je změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud přisvědčil soudu prvního stupně v úsudku, dle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno stran výše bezdůvodného obohacení, pročež kvitoval i jeho zamítavý výrok. Připomněl, že nesplní-li účastník své procesní povinnosti (tvrzení a důkazní), či nepodaří-li se v řízení jeho tvrzení prokázat, následuje zpravidla rozhodnutí v jeho neprospěch. Zdůrazňuje též pasivitu žalobce, jenž doložil toliko pro věc bezvýznamnou listinu, další důkazy (např. jím zmiňovaný znalecký posudek) nenavrhl, ani se sám jednání před soudem nezúčastnil, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobce. Vymezuje se k dle jeho názoru nesprávnému poučení odvolacího soudu a akcentuje přitom spotřebitelskou povahu vztahu mezi stranami sporu, uzavírá, že se na danou věc neaplikuje hodnotové omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Jím uplatněný mimořádný opravný prostředek pak považuje za přípustný ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázce (neprovedení důkazu a neposkytnutí poučení podle §118a o. s. ř.), jež má být posouzena jinak, než jak byla v praxi dovolacího soudu doposud řešena. Nalézacím soudům vytýká, že v rozporu s jeho očekáváním neprovedly důkaz blíže neidentifikovaným znaleckým posudkem. Odvolací soud nadto pochybil, rezignoval-li na poučení žalobce podle §118a o. s. ř. a rozhodl-li v jeho nepřítomnosti, čímž mu zabránil v realizaci procesních práv. V doplnění dovolání (podaném v rámci tříměsíční lhůty ve smyslu §240 odst. 3, věty druhé, o. s. ř.) pak upozorňuje na účast otce – svého zástupce – na jednání před odvolacím soudem, s nímž krajský soud nesprávně nejednal pro nedostatek zmocnění ze strany žalobce, ačkoliv dle judikatury Nejvyššího soudu (jmenuje konkrétně usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007) lze plnou moc zástupce doložit i později. Závěrem žalobce navrhuje zrušení rozsudků odvolacího i okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle §52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
Dle §52 odst. 2 obč. zák. je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Dle §52 odst. 3 obč. zák. je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
V nynějším sporu se z rozhodnutí soudů nižších stupňů podává, že se jedná o vztah determinovaný ústní smlouvou o dílo, na základě níž měla žalovaná v rámci své podnikatelské činnosti pro žalobce, jenž je fyzickou osobou a nejednal v souvislosti se svou obchodní nebo jinou podnikatelskou aktivitou či při samostatném výkonu povolání, realizovat stavební práce. Za nastíněných okolností je na posuzovaný právní poměr možné nazírat jako na vztah spotřebitelský ve smyslu §52 obč. zák., pročež se zde neprosadí omezení přípustnosti bagatelním limitem podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Dovolání ovšem ani přesto za přípustné považovat nelze.
Naznačuje-li dovolatel v doplnění dovolání podaném dne 11. 1. 2016, jež Nejvyšší soud pokládá s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu za včasné (srov. §240 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, nelze se s jeho náhledem ztotožnit. Citované rozhodnutí sice připouští, jak akcentuje žalobce, plnou moc prokazující oprávnění zástupce jednat jménem účastníka doplnit i později, leč dodává, že dokud nebude plná moc soudu předložena, pokračuje se v řízení, aniž by s dotčeným subjektem mohl soud jednat jako se zástupcem účastníka. Postup odvolacího soudu, jenž pokračoval v jednání, jako by žalobce nebyl přítomen, i přes účast jeho otce, se proto připomenuté rozhodovací praxi nikterak nepříčí. Jeví se pak vhodným zmínit, že nastíněnou argumentací dovolatel artikuluje námitku odnětí možnosti jednat před soudem, a tedy vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., přičemž ale ke zmatečnostním vadám, stejně jako jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě přípustného dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1614/2017, a ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1288/2017).
V samotném podání označeném jako dovolání pak žalobce dovozuje jeho přípustnost z potřeby odlišného vyřešení právní otázky, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, od dosavadní praxe soudu Nejvyššího. Vymezuje-li účastník přípustnost mimořádného opravného prostředku prostřednictvím zmíněného hlediska, musí být z dovolání zřejmé, od kterého dříve přijatého řešení dané otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4624/2014, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1002/2015, a ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3974/2016). Dovolatel v nyní projednávaném případě však neuvádí, od kterého doposud zastávaného závěru by se judikatura měla při posuzování jím naznačených otázek (provádění důkazů a poskytování poučení podle §118a o. s. ř.) odklonit, ani nenastiňuje ono jiné řešení, v jehož intencích by bylo třeba napříště postupovat. Nedostává tak zjevně zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti, jež je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí a podmínkou projednatelnosti dovolání (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1610/2015, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 837/2014, a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5734/2016).
Nadto nelze opomenout, že v dovolání předestřenými tezemi namítá toliko vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž, jak bylo již shora připomenuto, Nejvyšší soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání. Trpí-li tedy podání žalobce v dané části vadami, jež znemožňují v dovolacím řízení pokračovat, bylo namístě je v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout (srovnej obdobně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016).
Ačkoli dovolatel avizuje, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy včetně nákladových výroků, žádnou argumentaci – natož takovou, jež by se vázala k obligatornímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nevznáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3745/2016).
Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, přičemž žalobce vzdor úvodnímu ohlášení dále nepředložil dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř., respektive zcela rezignoval na vymezení předpokladů přípustnosti. Dovolacímu soudu proto nezbylo než jeho podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu