ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.105.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 105/2018-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. P. , se sídlem v K., zastoupeného Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem v Praze 10, K Červenému dvoru 294/4, proti žalované J. V., P.5, o zaplacení 206 701 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 EC 22/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2017, č. j. 35 Co 211/2017-324, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2017, č. j. 31 EC 22/2011-274, ve vyhovujícím výroku I. o věci samé co do zaplacení částky 206 701 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. V dovoláním nenapadeném rozsahu přitom odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části o zaplacení částky 325 299 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a v nákladových výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka předestřela otázku, zda správce konkursní podstaty ke dni 2. 4. 2003 mohl sepsané nebytové prostory platně pronajmout, ačkoliv nebyl v dobré víře o tom, že předmět nájmu do konkursní podstaty skutečně patří. Měla za to, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4715/2010, ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1143/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, a další).
Žalobce považoval dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena na závěru, že v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 1. 1. 2008, správce konkursní podstaty je po dobu trvání účinků soupisu majetku do konkursní podstaty vždy oprávněn s tímto majetkem nakládat, a to i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty, tak, že jej pronajme a bude inkasovat nájemné (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I během sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty je totiž správce konkursní podstaty oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 18/2015, rozsudku ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, v usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 či v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedený výklad je souladný i s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, nebo ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 645/06).
Vyzní-li pak spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě následně ve prospěch třetí osoby (vylučovatele), tedy nenáleží-li sepsaná věc podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě do konkursní podstaty, jak tomu bylo i v nyní projednávané věci, může se osoba, jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván, domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní ve skutečnosti nenáležela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 71/2010). Posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude přitom závislé (jen) na posouzení, zda byly nabyty v dobré víře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 165/2011).
Z uvedeného je zřejmé, že otázka dobré víry správce konkursní podstaty úpadce není rozhodná pro závěr o platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy, kterou byla sepsaná věc přenechána do užívání třetí osobě, nýbrž je klíčovou toliko pro posouzení existence a případné výše bezdůvodného obohacení na straně úpadce (konkursní podstaty) na úkor skutečného vlastníka do konkursní podstaty sepsané, ale posléze z ní vyloučené věci.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že platnosti smlouvy ze dne 2. 4. 2003, jíž správkyně konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a.s., majíc do konkursní podstaty sepsáno sedm ideálních osmin pronajímaných nebytových prostor, a žalovaná, coby vlastnice jedné ideální osminy těchto prostor, společně pronajali předmětné prostory žalobci, nebrání okolnost, že správkyně konkursní podstaty v době uzavírání nájemní smlouvy nemusela být v dobré víře o tom, zda sepsaný předmět nájmu do konkursní podstaty skutečně patří, nijak se od výše uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Vzhledem k výše uvedenému se pak veškerá argumentace, již dovolatelka uplatňuje prostřednictvím odkazů na rozhodnutí zabývající se otázkou dobré víry držitele věci a vydáním bezdůvodného obohacení neoprávněným držitelem, jeví zcela nepřípadnou, když v projednávané věci o spor mezi vlastníkem a držitelem věci nejde.
Ustálené rozhodovací praxi přitom neodporují ani závěry odvolacího soudu, že platby za užívání předmětných nebytových prostor poskytnuté žalobcem žalované ve výši přesahující jeho závazek vyplývající z platně sjednané nájemní smlouvy představují bezdůvodné obohacení, jež je žalovaná povinna žalobci vydat (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jenž vzhledem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení - do roku 2010 - dopadá na projednávanou věc). Srovnej k tomu závěry judikatury, dle níž o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu jde především tehdy, kdy k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008). Jinými slovy, k plnění bez právního důvodu dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jde tak o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2715/2002).
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu