ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1241.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1241/2017-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lukavec , se sídlem v Lukavci, náměstí Sv. Václava 62, IČ 450 35 938, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 22/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 4 Co 56/2016-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 4 Co 56/2016-87, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 7. 1. 2016, č. j. 15 C 22/2015-61 [jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyni se do jejího výlučného vlastnictví vydávají nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., na LV č. pro obec L. a k. ú. L. u P., jako p. č. orná půda, p. č. orná půda, p. č. orná půda a p. č. orná půda (dále jen „předmětné pozemky“), a že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj V., ze dne 4. 8. 2015, č. j. SPU 388045/2015/520100/Brabcová, v části výroku II. o nevydání nemovitostí p. č. (výrok I.), a jímž účastnici uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 12.342,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok II.)], tak, že žalobu žalobkyně na vydání předmětných pozemků zamítl (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť v dovolání formulovanou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí (jímž bylo odvolací řízení skončeno) závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v této věci.
K dovoláním vymezené otázce hmotného práva [týkající se výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] lze z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, v nichž byl formulován a odůvodněn závěr, že rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci, nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by restituent mohl k této části pozemku dotčené takovou stavbou po jejím vydání realizovat své vlastnické právo, či nikoliv. Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní infrastruktury; §2 odst. 1 stavebního zákona) dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy by i případnému restituentu pozemků zůstalo prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl by podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a jeho držba by byla permanentně rušena). Nezbytné je přitom i naplnění těch předpokladů, že v případě konkrétního pozemku či stavby by byly splněny podmínky pro jejich vyvlastnění a že jde o veřejně prospěšnou stavbu vymezenou takto ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) - v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury - plyne z příslušných ustanovení zvláštních předpisů [srov. §170 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů; resp. §17 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o pozemky určené pro stavbu v něm vyjmenovaných druhů pozemních komunikací, jejich součástí, příslušenství či staveb souvisejících)].
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i v posuzované věci, v níž bylo zjištěno, že předmětné pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, jsou dle územního plánu městyse L. u P. dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury - přeložkou silnice II/128.
K argumentaci interpretačním pravidlem in favorem restitutionis (srov. též §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) nelze než uvést, že ani jeho aplikace nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. §15 zákona), jež - kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi - nepopiratelně plní právě i funkci restituční (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015).
Jde-li o dovolatelkou uváděný „ústavněprávní rozměr zásahu“ - konstruovaný na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak je nutno uvést, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000). Relevantní v dané souvislosti není ani argumentace spojovaná s ústavně zaručeným právem na církevní autonomii (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), do něhož zde napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím výkladem restitučního předpisu) nikterak zasahováno není. Legitimní očekávání církví a náboženských společností upínalo se pak toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 242/2010 Sb., zejm. body 103-106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
Ve vztahu k nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolatelka žádnou argumentaci (natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř.) v dovolání neuplatnila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a účastnici řízení (České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu