ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.135.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 135/2018-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H. , P., zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, 1, Na Florenci 2116/15 , o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 71/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co 265/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním žalované je napaden v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. února 2017, č. j. 6 C 71/2016-217 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2017, č. j. 6 C 71/2016-226), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku v kat. území P. (jako náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku žalobce coby dědice oprávněné osoby, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť není přípustné (napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předesílá, že jediným dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitky dovolatelky, že v řízení, jež předcházelo rozhodnutí o věci samé, soud prvního stupně opomněl rozhodnout o změně žaloby (a že tento jeho postup odvolací soud aproboval), patří do kategorie tzv. jiných vad řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1195/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 174/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5142/2017, popř. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005), k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
K argumentaci dovolatelky vztahující se k samotné otázce kvalifikace podání žalobce ze dne 3. února 2017 (které soudy nižších stupňů nevyhodnotily jako změnu žaloby dle §95 o. s. ř.) sluší se snad uvést i tolik, že ani v tomto směru úvaha odvolacího soudu nikterak nevybočuje ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016), podle níž uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení.
Zajisté jde o změnu žaloby také tehdy, domáhá-li se žalobce stejného plnění na základě jiného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2076/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1673/2009); je-li podání žalobce podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením podle §95 o. s. ř. také nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002).
O naposled zmiňovanou procesní situaci ovšem v posuzované věci nejde, jestliže nejenom požadované plnění, ale i skutkový základ žalobou uplatněného nároku na převod jiných vhodných pozemků, i poté dovozovaný z týchž právně významných skutečností (téhož skutku), zůstaly nezměněny, přičemž inkriminovaným podáním žalobce toliko doplnil vylíčení některých v tomto směru rozhodných skutečností (zejm. co do hodnoty odňatých pozemků a požadovaných náhradních pozemků, jakož i co do liknavosti žalované při uspokojování nároku).
Není-li dovolání přípustné, je pak nezávažná i argumentace dovolatelky o existenci dalších vad řízení (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), a to včetně vad zmatečnostních (namítá-li dovolatelka, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; §229 odst. 3 o. s. ř.), k jejichž nápravě slouží žaloba pro zmatečnost, nikoliv dovolání.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictví svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu