ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1827.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1827/2018-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Konventu minoritů v Jihlavě , se sídlem v Jihlavě, Kosmákova 1037/45, IČO: 73632252, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Jihlava , se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, IČO: 00286010, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11), o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 432/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. října 2017, č. j. 54 Co 176/2017-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 3. 2017, č. j. 21 C 432/2013-167, v odvoláním napadených výrocích I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem dvou, v tomto výroku identifikovaných pozemků v katastrálním území J. je druhá žalovaná, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou (výrok I rozsudku odvolacího soudu); změněn byl rozsudek toliko v nákladovém výroku pod bodem IV ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
V rovině právního posouzení věci – jde-li o rozhodnou otázku, zda došlo k přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu (druhé žalované) do vlastnictví obce (první žalované) v režimu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), dle níž je k přechodu věci dle interpretovaného ustanovení třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015 – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Shodně je ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretováno též rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14 – všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Argumentace dovolatele vztažená k závěrům o fakticitě hospodaření s předmětnými pozemky nese se pak převážně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) relevantní není. K revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, Nejvyšší soud podle účinné procesní úpravy povolán není, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
Samotná hodnotící úvaha odvolacího soudu o tom, že žalovaná obec s předmětnými pozemky reálně hospodařila, není pak zjištěným okolnostem nepřiměřená (měl-li odvolací soud za prokázané, že první žalovaný, maje k pozemkům formálně právo hospodaření, současně zajišťoval jejich údržbu prostřednictvím Technických služeb města Jihlavy, jež v tomto ohledu podléhaly jeho řízení); k tomu přiměřeně srov. též důvody odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16. Zjištěný způsob užívání pozemků byl pak zajisté determinován i jejich účelovým určením, kdy – dle skutkových zjištění odvolacího soudu – šlo o pozemky přístupné každému bez omezení, takto sloužící obecnému užívání.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil při řešení procesní otázky, zda v řízení před soudem prvního stupně nastaly účinky koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř., jíž dovolatel staví toliko na argumentaci, že potřebného poučení o koncentraci řízení se účastníkům dostalo již v předvolání k jednání, zatímco závěry odvolacího soudu korespondují ustálené rozhodovací praxi, dle níž se musí poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně, přípustnost dovolání nemohou pak založit ani současně namítané vady řízení, jež obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem (jím je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 o. s. ř.) a kdy ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost napadeného rozhodnutí dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Přestože se v dovolání uvádí, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatel již žádnou argumentaci nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, jež nebyla sepsána advokáty (žalovaní nebyli v dovolacím řízení zastoupeni advokátem), přičemž žalovaní nedoložili výši svých hotových výdajů. Na straně každého z žalovaných jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu