ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1833.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1833/2018-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce T. S. , v P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6-Dejvicích, Dejvická 9/306, proti žalovanému V. B. , Š., zastoupenému JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, pobočka v Praze 7, Milady Horákové 68, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 363/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 28 Co 295/2017-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Fučíka, advokáta se sídlem v Praze 6-Dejvicích, Dejvická 9/306.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 28 Co 295/2017-126, změnil rozsudek ze dne 12. 4. 2017, č. j. 5 C 363/2016-75, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 10. 2016 do zaplacení, a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 80.000,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 27. 10. 2016 do zaplacení; dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 36.596,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28.866,- Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodným nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že žalobci nevrátil částku 80.000,- Kč zaplacenou žalobcem jako zálohu na kupní cenu nemovitých věcí na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitých věcí uzavřené dne 23. 12. 2015 mezi žalobcem a Johanou Malířovou na straně jedné jako budoucími kupujícími a žalovaným jako budoucím prodávajícím na straně druhé (jejíž součástí je plné znění budoucí kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí). Podle závěru odvolacího soudu došlo v daném případě k dohodnutému datu 30. 4. 2016 k zániku vzájemného závazku účastníků označené smlouvy uzavřít v budoucnu kupní smlouvu o prodeji nemovitých věcí za podmínek v této smlouvě uvedených, a to z důvodu, že žádný z nich nevyzval druhou smluvní stranu do sjednané lhůty (do 30. 4. 2016) k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí. Vyšel přitom z právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí zakotvené v §1785 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jmenovitě z §1786 odst. 1 (dle kterého zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí) a z §1788 odst. 1 (který stanoví, že nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká). Odvolací soud uzavřel, že nevyzval-li žalovaný žalobce k uzavření kupní smlouvy ve sjednané lhůtě do 30. 4. 2016 a neučinili-li tak ve vztahu k žalovanému ani žalobce a J. M., pak povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu zanikla v souladu s §1788 odst. 1 o. z. Za této situace se stala žalobcem uhrazená záloha na kupní cenu ve výši 80.000,- Kč plněním z právního důvodu, který odpadl, tedy bezdůvodným obohacením podle §2991 odst. 2 o. z. Žalovaného tak stíhá povinnost vydat žalobci to, oč se na jeho úkor obohatil (§2991 odst. 1 o. z.), tj. částku 80.000,- Kč, a to i s příslušenstvím (§1968 a §1970 o. z., nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), tedy s 8,05 % úrokem z prodlení od 27. 10. 2016, když dle předžalobní výzvy mu uplynula lhůta k plnění dne 26. 10. 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva, „zda strany závazku budoucí smlouvy po uplynutí sjednané lhůty pro její uzavření, za situace, kdy spolu nadále aktivně jednají o podmínkách budoucí smlouvy, mají následně povinnost po výzvě jedné ze stran tuto uzavřít“, tedy k „výkladu ustanovení §1785 a §1786 z. č. 89/2012 Sb.“, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolatel nesporuje tu skutečnost, že do 30. 4. 2016 nebyla předmětná kupní smlouva uzavřena, podle jeho názoru je však podstatné, že mezi stranami nejenom v březnu a v dubnu 2016, ale i poté (tj. po 30. 4. 2016) dále probíhala jednání, což bylo zjištěno v rámci dokazování. Z toho dovozuje, že lhůta pro uzavření smlouvy sjednaná do 30. 4. 2016 byla konkludentním způsobem prodloužena, neboť obě strany nadále jednaly o podmínkách uzavření kupní smlouvy. Pokud tedy žalovaný v návaznosti na tato jednání vyzval žalobce k uzavření kupní smlouvy přípisem ze dne 18. 4. 2017, bylo povinností žalobce následně kupní smlouvu uzavřít. Tím, že strany pokračovaly v jednání i po dni 30. 4. 2016, projevily vůli nadále být budoucí smlouvou vázány, avšak odvolací soud se „právním posouzením této skutečnosti vůbec nezabýval“, a to ani v návaznosti na výzvu žalovaného adresovanou žalobci. Dále dovolatel poukázal na to, že povinnost k uzavření smlouvy nebyla formulována jako povinnost přijmout návrh strany oprávněné, stejně tak ani jako oboustranná povinnosti k uzavření smlouvy po oprávnění kterékoliv strany na základě této výzvy smlouvu uzavřít, a stejně tak nebyla sjednána ani výslovná povinnost jedné strany učinit výzvu k uzavření smlouvy a povinnost druhé strany na základě takové výzvy smlouvu uzavřít. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s právními závěry obsaženými v rozsudku odvolacího soudu a dále uvedl, že žalovaný v rozporu s §241a odst. 3 o. s. ř. v dovolání vůbec nevymezil dovolací důvod, neboť nevyložil, jaké konkrétní právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a ani nevyložil, v čem konkrétně by měla podle jeho názoru tato nesprávnost právního posouzení spočívat. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V posuzované věci žalovaný (dovolatel) nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že nevyzval-li on žalobce k uzavření kupní smlouvy na základě ujednání obsažených v budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitých věcí uzavřené dne 23. 12. 2015 mezi žalobcem a J. M. na straně jedné jako budoucími kupujícími a žalovaným jako budoucím prodávajícím na straně druhé ve sjednané lhůtě do 30. 4. 2016 a neučinili-li tak ve vztahu k žalovanému ani žalobce a J. M., pak povinnost všech jejích účastníků uzavřít kupní smlouvu zanikla v souladu s §1788 odst. 1 o. z., a odvolacímu soudu pouze vytýká, že se nezabýval tím, že mezi stranami i po 30. 4. 2016 „dále“ probíhala jednání, z čehož dovozuje, že „lhůta pro uzavření smlouvy“ (kupní) „sjednaná do 30. 4. 2016 byla konkludentním způsobem prodloužena“. Spatřuje-li tedy dovolatel v souvislosti s těmito námitkami přípustnost dovolání v otázce hmotného práva „zda strany závazku budoucí smlouvy po uplynutí sjednané lhůty pro její uzavření, za situace, kdy spolu nadále aktivně jednají o podmínkách budoucí smlouvy, mají následně povinnost po výzvě jedné ze stran tuto uzavřít“, je jednoznačné, že odvolací soud tuto otázku neřešil, a její řešení ani nebylo zapotřebí, když povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitých věcí zanikla již dne 30. 4. 2016; bez právního významu je tudíž dovolatelem namítaná okolnost, že přípisem ze dne 18. 4. 2017, tedy již po vydání rozsudku soudu prvního stupně, vyzval žalobce k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí. Otázka formulovaná dovolatelem tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jen pro úplnost je možno v daných souvislostech uvést, že původně zavázaným účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí (kupní) - vzhledem k obecnému principu smluvní volnosti – nic nebrání předvídanou kupní smlouvu dobrovolně uzavřít, byť jejich povinnost tak učinit již zanikla. Jestliže tedy účastníci, resp. žalobce s žalovaným, jednali o uzavření kupní smlouvy i po datu 30. 4. 2016 (tedy poté, co povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitých věcí již zanikla), a to až do okamžiku, kdy nebyl schválen návrh na změnu územního plánu, jak v řízení bylo zjištěno, činili tak na základě principu smluvní volnosti.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Poukázal-li dovolatel dále na to, že „povinnost k uzavření smlouvy nebyla formulována jako povinnost přijmout návrh strany oprávněné, stejně tak ani jako oboustranná povinnosti k uzavření smlouvy po oprávnění kterékoliv strany na základě této výzvy smlouvu uzavřít“, a že „stejně tak nebyla sjednána ani výslovná povinnost jedné strany učinit výzvu k uzavření smlouvy a povinnost druhé strany na základě takové výzvy smlouvu uzavřít“, pak ve vztahu k těmto jeho úvahám řádně nevymezil dovolací důvod, jelikož neuvedl právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (viz §241a o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného, sepsaného advokátem. Podle §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 4.300,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 966,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.566,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu