ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2128.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2128/2016-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1475/4, proti žalované A. W. , zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o 420.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 1/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2016, č. j. 9 Co 283/2015-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2016, č. j. 9 Co 283/2015-168, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 15. 4. 2013 domáhal zaplacení částky 420.000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že tuto částku žalované uhradil jako zálohu na kupní cenu za spoluvlastnický podíl id. ½ na nemovitostech blíže specifikovaných v žalobě (dále též pouze „nemovitosti“). Kupní smlouva byla účastníky uzavřena dne 22. 1. 2010, žalovaná od této smlouvy odstoupila dne 15. 4. 2010. V katastru nemovitostí byl následně zápis vlastnického práva žalované k nemovitostem obnoven na základě souhlasného prohlášení účastníků řízení, žalovaná přesto žalobci zálohu na kupní cenu ani zčásti nevrátila.
Ve věci bylo vydáno více rozhodnutí, ze kterých jsou pro dovolací řízení rozhodná poslední rozhodnutí soudů obou stupňů, a to rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 3. 2015, č. j. 9 C 1/2014-136, a následný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 9 Co 283/2015-168.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 9 C 1/2014-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 420.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 13. 4. 2013 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 22. 1. 2010 kupní smlouvu, kterou žalovaná prodala žalobci svůj spoluvlastnický podíl id. ½ na nemovitostech za cenu 1.800.000 Kč, vlastni cké právo žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 3. 2. 2010. Na kupní cenu podle této smlouvy byla žalované uhrazena záloha ve výši 420.000 Kč postupnými platbami v letech 2008 až 2010 ze strany otce žalobce, F. Š., který žalobci peníze daroval a se žalovanou dohodl, že budou použity k úhradě kupní ceny za id. podíl na nemovitostech. Zbývající část kupní ceny uhrazena nebyla, žalovaná proto od kupní smlouvy dne 15. 4. 2010 odstoupila. Účastníci řízení sepsali dne 19. 4. 2010 souhlasné prohlášení, na jehož základě katastrální úřad ke dni 8. 4. 2013 opětovně zapsal vlastnické právo žalované k nemovitostem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci mají povinnost vrátit si vše, co podle zrušené kupní smlouvy dostali, podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též pouze „obč. zák.“). Žalobce svoji povinnost splnil, žalovaná mu přesto uhrazenou zálohu nevrátila, a to ani poté, co byla k vrácení zálohy žalobcem vyzvána.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 9 Co 283/2015-168, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně o uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 1. 2010 i o jejím ukončení odstoupením od smlouvy. Dále se zabýval spornou otázkou, od koho a na základě jakého právního důvodu získala žalovaná platby tvořící ve svém souhrnu částku 420.000 Kč. V řízení bylo prokázáno, že peníze žalovaná obdržela od F. Š., nebylo však vysvětleno, proč jsou na pokladních dokladech o těchto platbách razítka dvou firem F. Š. (F. Š. Klempířství a DOMINO s. r. o.). Odvolací soud vyšel ze shodných výpovědí účastníků řízení, svědka F. Š. a z potvrzení podepsaného žalovanou dne 3. 2. 2010 a dospěl k závěru, že částku ve výši 420.000 Kč žalovaná obdržela přímo od svědka F. Š., a nikoli od jeho firem, a dále, že tato částka byla určena jako záloha na kupní cenu za nemovitosti, které měl žalobce od žalované koupit. Ve vztahu mezi F. Š. a žalobcem šlo o darování, kdy podmínka odevzdání a převzetí předmětu daru byla splněna tím, že F. Š. předal finanční částku určenou jako zálohu na kupní cenu s vědomím a souhlasem žalobce přímo žalované, od které žalobce chtěl koupit nemovitosti (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004). Vztah mezi žalobcem a žalovanou odvolací soud posoudil podle §457 obč. zák., který upravuje povinnosti účastníků zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění. V posuzovaném případě vznikl mezi žalobcem a žalovanou synallagmatický závazek na základě zrušené kupní smlouvy ze dne 22. 1. 2010 a obě strany byly povinny vzájemně si vrátit poskytnutá plnění. Vzhledem k tomu, že vzájemný závazek žalobce vrátit žalované vlastnické právo k nemovitostem byl splněn, může se žalobce domáhat vrácení zaplacené kupní ceny. K námitce promlčení vznesené žalovanou odvolací soud nepřihlédl. Uvedl, že vlastnické právo k nemovitostem se v souladu s §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje, žalobce tedy nemohl vznést námitku promlčení, a proto podle §107 odst. 3 obč. zák. nemůže promlčení namítat ani žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že odvolací soud své závěry o poskytnutí zálohy opřel pouze o souhlasné prohlášení svědka F. Š. a žalované o tom, že peníze byly žalované předány právě F. Š. Žalovaná však nemá právní vzdělání a neví o rozdílném majetkovém uspořádání fyzických a právnických osob. Účetní doklady svědčí o tom, že finanční prostředky předané ze strany F. Š. nebyly jeho vlastní prostředky, z právního hlediska šlo o prostředky třetí osoby, a to právnické osoby DOMINO s. r. o. nebo fyzické osoby F. Š. – Klempířství. Žalovaná se proto domnívá, že by dovolací soud měl odpovědět na otázku, „zda nedostatek právního vědomí účastníka řízení je nadřazen provedeným listinným důkazům, které mají jasnou vypovídací hodnotu. Nebo, zda musí v rámci rozhodovací praxe nutně soudy posuzovat právní jednání v kontextu celého provedeného dokazování“. K tíži žalované nemůže jít jednání F. Š. a jím ovládaných fyzických či právnických osob, jakož i skutečnost, že finanční prostředky byly vydány z majetku někoho jiného. Napadený rozsudek je také „právně neuchopitelný“, neboť odvolací soud se nijak nevypořádal s argumentací žalované. Tím se napadený rozsudek odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, toto odchylné rozhodnutí je spatřováno v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a účastník řízení nemůže zjistit, na jakých právních základech rozhodnutí stojí. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také tím, že „neurčil konkrétní konsensus vztahující se k jednotlivým účastníkům té které smlouvy“. Neurčil okruh jednotlivých ofert a akceptací, proto jsou „nejasné obecné principy smluvní volnosti účastníků té které smlouvy, když z každé smlouvy logicky vyplývá jiný rozsah práv a povinností“. Žalovaná také zpochybnila aplikaci ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., s tím, že pokud by byla žalována za nespočetně let, narostly by úroky z prodlení do astronomických částek, což je výklad v rozporu s českým právem. Z uvedených důvodů žalovaná Nejvyššímu soudu navrhla, aby zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále, aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť by jeho výkonem hrozila žalované závažná újma.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v podaném dovolání nepředkládá žádnou otázku, která by založila jeho přípustnost. Žalovaná sice uvádí, že se napadené rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud založil závěr, že částku ve výši 420.000 Kč obdržela od svědka F. Š. (a nikoli od třetí osoby od tohoto svědka odlišné) a že tato částka byla určena jako záloha na kupní cenu za nemovitosti, které měl koupit žalobce od žalované. V dovolacím řízení však nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění, na kterých spočívá napadené rozhodnutí. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015, jež jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Pokud žalovaná poukazuje na rozpory mezi provedenými důkazy (účetní doklady o platbách provedených ve prospěch žalované v letech 2008 až 2010 na straně jedné, výpovědi účastníků řízení, svědka F. Š. a potvrzení žalované o uhrazené záloze ze dne 3. 2. 2010 na straně druhé), zpochybňuje tím fakticky pouze způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, přestože hodnocení důkazů nelze v režimu dovolacího řízení napadnout žádným dovolacím důvodem. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu §132 o. s. ř., podle níž se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 897/2012). Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3535/2015).
V daném případě odvolací soud zhodnotil provedené důkazy a přiznal větší (a dostatečnou) vypovídací schopnost těm důkazům, ze kterých plyne, že žalovaná obdržela částku 420.000 Kč přímo od svědka F. Š., tento skutkový závěr nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit. Stejně tak nelze považovat za nevyřešenou žalovanou položenou otázku, zda „nedostatek právního vědomí účastníka řízení je nadřazen provedeným listinným důkazům, které mají jasnou vypovídací hodnotu. Nebo, zda musí v rámci rozhodovací praxe nutně soudy posuzovat právní jednání v kontextu celého provedeného dokazování“. Jak plyne z výše citovaných rozhodnutí, Nejvyšší soud již dříve dovodil, že zákon nepředepisuje pravidla, z nichž by mělo vycházet hodnocení jednotlivých důkazů, důkazy získané provedeným dokazováním (což platí i pro důkazy získané ze soukromých listin, mezi něž patří také účetní doklady) podléhají podle §132 o. s. ř. volnému hodnocení ze strany soudu, který musí posoudit jejich závažnost, pravdivost, popř. věrohodnost, a na základě tohoto zvážit, které skutečnosti lze považovat za dokázané, a které nikoliv.
Se žalovanou nelze souhlasit ani v tom, že se odvolací soud odchýlil od (blíže nekonkretizované) rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože „neurčil konkrétní konsensus vztahující se k jednotlivým účastníkům té které smlouvy“. Odvolací soud dospěl k závěru, že kromě kupní smlouvy ze dne 22. 1. 2010 (jejíž uzavření žalovaná nezpochybňuje) je pro posouzení věci rozhodná ještě darovací smlouva uzavřená mezi žalobcem a F. Š. Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že darovací smlouvu uzavřel žalobce s F. Š. ústně, předmětem smlouvy byla peněžní částka ve výši 420.000 Kč, tuto částku poskytl F. Š. jako dárce obdarovanému žalobci tak, že ji předal (postupnými platbami specifikovanými v odůvodnění rozsudku) přímo žalované, od které chtěl žalobce koupit nemovitosti (a dále odůvodnil, proč darovací smlouva v daném případě nemusela být uzavřena písemně). Uvedená zjištění jsou pro závěr o uzavření darovací smlouvy dostatečná, když zahrnují okruh účastníků smlouvy i její podstatné obsahové náležitosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 175/2005), žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, kterému by napadené rozhodnutí v této části odporovalo, žalovaná v dovolání neuvádí. Zbývá dodat, že závěr soudu o obsahu smluvního ujednání mezi účastníky a o tom, zda mezi nimi došlo k dojednání smlouvy, je třeba považovat za otázku skutkovou, vycházející ze zjištění významu projevu vůle účastníků (tedy otázku, která není otevřena dovolacímu přezkumu), nikoliv otázku jejího právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, a další rozhodnutí zde odkazovaná).
Dovolání nečiní přípustným ani tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná tuto vadu nijak blíže nespecifikuje, ani v souvislosti s ní nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. K uvedenému je třeba dodat, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí, když vyhovuje požadavkům §157 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí. Navíc je z obsahu dovolání zjevné, že žalovanou tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jejích práv; již z tohoto důvodu tak nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014).
Důvodná není konečně ani námitka žalované, že ve věci bylo nesprávně aplikováno ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Podle tohoto ustanovení platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. dopadá na neplatné či zrušené smlouvy, u kterých oběma účastníkům vznikají ze zákona vzájemně podmíněné povinnosti vrátit si přijatá plnění (§457 obč. zák.). V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Byla-li kupní smlouva zrušena a kupující v důsledku toho pozbyl vlastnictví k věci, je prodávající povinen vrátit mu kupní cenu. Nemůže-li pak kupující namítat promlčení (protože vlastnické právo prodávajícího se podle §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje), není tato námitka k dispozici ani prodávajícímu (resp. podle §107 odst. 3 obč. zák. soud k takové námitce nepřihlíží) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2327/2016). O takový případ jde i v projednávané věci, ve které žalobce požaduje vrácení kupní ceny podle kupní smlouvy, která byla následně zrušena. Nepřihlédl-li odvolací soud k námitce promlčení vznesené žalovanou proti právu žalobce na vrácení kupní ceny s odůvodněním, že proti sobě stojí promlčitelné právo žalobce a nepromlčitelné (vlastnické) právo žalované, postupoval v souladu s citovanými závěry Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že uvedený výklad §107 odst. 3 obč. zák. by vedl k neúměrnému nárůstu úroků z prodlení, pokud by žalobce vymáhání svého práva na vrácení kupní ceny dlouhodobě odkládal a žalovaná by se nemohla bránit námitkou promlčení. Podle závěrů soudní praxe povinnost platit úroky z prodlení se splněním závazku vzniká v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u práva na úroky z prodlení běžet promlčecí lhůta, jejímž uplynutím se právo promlčí jako celek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci se žalovaná dostala do prodlení s vrácením kupní ceny v dubnu 2013 (jak plyne ze závěrů odvolacího soudu, které v dovolání nebyly zpochybněny), žaloba byla u soudu podána dne 15. 4. 2013, tedy dříve, než mohlo dojít k promlčení práva na úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že právo žalobce na úroky z prodlení nebylo promlčeno, nepříslušela žalované proti tomuto právu námitka promlčení. Nemá-li však žalovaná k dispozici námitku promlčení úroků z prodlení, není pro posouzení věci rozhodné, zda se ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jež brání vznesení námitky promlčení u práv na vrácení plnění z neplatné či zrušené smlouvy podle §457 obč. zák., použije i na promlčení úroků z prodlení s plněním povinností vrátit přijaté plnění druhé straně (v daném případě povinnosti vrátit uhrazenou kupní cenu); na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, proto ani není otevřena dovolacímu přezkumu podle §237 o. s. ř.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez uvedení, že by směřovalo pouze proti věcnému výroku I., dovolací soud se proto zabýval i přípustností dovolání proti výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, i pro tyto výroky však platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Tomuto požadavku však žalovaná v dovolání nedostála, když žádnou argumentaci proti výroku o nákladech odvolacího řízení neuplatnila.
Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). S ohledem na uvedené nemohl dovolací soud shledat důvodným ani v něm obsažený návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, proto jej zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu