ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2353.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2353/2016-379
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně JEŽ, spol. s r.o. , IČ 495 51 281, se sídlem v Loděnici, Karlštejnská 115, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti žalované A. Š. , H., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o 1.250.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 42/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. února 2016, č. j. 12 Co 28/2016-351, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. února 2016, č. j. 12 Co 28/2016-351, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 2. 2. 2012 domáhala zaplacení částky 1.250.000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 13. 7. 2011 uzavřela se žalovanou kupní smlouvu na ojeté osobní vozidlo tovární značky (dále též pouze „předmětné vozidlo“), které žalobkyně převzala a zaplatila za ně žalované sjednanou kupní cenu ve výši 1.250.000 Kč. V říjnu roku 2011 dala žalobkyně předmětné vozidlo do autorizovaného servisu BMW Renocar a.s. v Praze, kde bylo dne 26. 10. 2011 zadrženo jako věc důležitá pro trestní řízení Policií České republiky z důvodu podezření, že se jedná o věc pocházející z trestné činnosti. Policií České republiky bylo zjištěno, že u vozidla bylo pozměněno VIN, kdy původní VIN patří vozidlu, VIN, které bylo odcizeno v Rakousku dne 6. 7. 2010. Vozidlo bylo následně vydáno jeho vlastníkovi, společnosti. Žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila dopisem ze dne 19. 12. 2011 a po žalované požaduje vrácení uhrazené kupní ceny ve výši 1.250.000 Kč. Žalobkyně se vydání kupní ceny domáhala žalobou také po M. N., provozovateli autobazaru, který prodej vozidla realizoval, v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 15/2012, tato žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2012, č.j. 19 Cm 15/2012-41, pravomocně zamítnuta, a to s odůvodněním, že Marek Nešpor nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován.
Ve věci bylo vydáno více rozhodnutí, ze kterých jsou pro dovolací řízení rozhodná poslední rozhodnutí soudů obou stupňů, a to rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, č. j. 17 C 42/2012-232, a následný rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 2. 2016, č. j. 12 Co 28/2016-351.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 17 C 42/2012-232, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 1.250.000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 2. 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. 7. 2011 uzavřela žalobkyně jako kupující se žalovanou jako prodávající kupní smlouvu č. 11-208, jejímž předmětem byl převod předmětného vozidla za cenu 1.250.000 Kč. Při uzavření kupní smlouvy byla žalovaná zastoupena podnikatelem M. N., provozovatelem autobazaru Nešpor, a to na základě plné moci č. MS11-128 ze dne 13. 7. 2011, podle níž byl M. N. zmocněn také k převzetí kupní ceny. V souvislosti s prodejem předmětného vozidla byla mezi žalovanou a M. N. uzavřena dne 13. 7. 2011 zprostředkovatelská smlouva, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje předmětného vozidla. Mezi žalovanou a M. N. byla dále dne 17. 5. 2011 uzavřena kupní smlouva č. KS11-055, podle níž měl M. N. koupit od žalované předmětné vozidlo, tato kupní smlouva však byla dne 20. 5. 2011 Markem Nešporem „stornována“. Předmětné vozidlo bylo v říjnu 2011 zadrženo Policií ČR, která zjistila, že se jedná o vozidlo s pozměněným číslem karoserie (VIN), které bylo dne 6. 7. 2010 odcizeno v Rakousku. Vozidlo bylo poté Policií ČR vydáno společnosti jako jeho vlastníkovi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena kupní smlouva podle §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též pouze „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že žalovaná prodávala žalobkyni odcizené vozidlo, jehož nebyla vlastníkem, je kupní smlouva neplatná pro počáteční právní nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. a strany mají povinnost podle §457 obč. zák. vrátit si vše, co podle ní dostaly. V daném případě žalobkyně tuto povinnost splnila, když vozidlo vrátila jeho vlastníkovi, zatímco žalovaná zaplacenou kupní cenu ve výši 1.250.000 Kč žalobkyni nevrátila, proto byla k úhradě této částky rozsudkem soudu prvního stupně zavázána.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 12 Co 28/2016-351, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a dodal, že kupní cena ve výši 1.250.000 Kč uhrazená žalobkyní podle kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2011 byla M. N. předána žalované ve čtyřech splátkách, dne 18. 8. 2011 obdržela žalovaná částku 350.000 Kč, dne 19. 8. 2011 částku 350.000 Kč, dne 20. 8. 2011 částku 350.000 Kč a dne 21. 8. 2011 částku 200.000 Kč. Kupní smlouva ze dne 17. 5. 2011 uzavřená mezi žalovanou a M. N. není pro posouzení věci významná, protože byla „účastníky nerealizovaná“. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť „je zřejmé, že podkladová kupní smlouva z 13. 7. 2011 je smlouvou absolutně neplatnou (§37 odst. 2 obč. zák.) a za této situace je na žalované, aby vrátila žalobkyni poskytnuté plnění z této smlouvy (§457 obč. zák.).“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil právní následky kupní smlouvy č. KS11-055 ze dne 17. 5. 2011 uzavřené mezi Markem Nešporem a žalovanou. V čl. IX kupní smlouvy je uvedeno, že se práva a povinnosti smluvních stran řídí ustanoveními obchodního zákoníku, proto měla být věc posouzena podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je „obch. zák.“), konkrétně podle §446 obch. zák., který umožňuje nabýt věc od nevlastníka, je-li kupující v dobré víře. Podle závěrů Nejvyššího soudu na základě §446 obch. zák. lze nabýt i věc, která byla odcizena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 755/2009), kupující přitom není povinen prokázat, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že byl oprávněn s ním nakládat za účelem jeho prodeje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 119/2015). Stranami fakultativního obchodního závazkového vztahu mohou být i nepodnikatelé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 964/2002). Z uvedeného plyne, že na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2011 se stal vlastníkem předmětného vozidla M. N. Soudy dospěly k závěru, že kupní smlouva ze dne 17. 5. 2011 byla M. N. stornována, takové storno však nelze posoudit jinak než jako odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud přitom konstantně judikuje, že perfektnost jednostranného odstoupení od smlouvy je podmíněna uvedením důvodu odstoupení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011), a dále, že k účinnosti jednostranného právního úkonu je třeba, aby se dostal do dispozice druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1374/98). V daném případě odstoupení od smlouvy neobsahovalo žádný důvod a nebylo doručeno do dispozice žalované, kupní smlouva ze dne 17. 5. 2011 tudíž tímto odstoupením nebyla dotčena. Odvolací soud dovodil nesprávné právní následky také z kupní smlouvy č. MS11-128 ze dne 13. 7. 2011 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Také tato kupní smlouva se řídí obchodním zákoníkem, proto také žalobkyně, jejíž dobrá víra nebyla vyvrácena, nabyla k předmětnému vozidlu vlastnické právo podle §446 obch. zák., bez ohledu na to, zda v době uzavření této kupní smlouvy byla vlastníkem předmětného vozidla žalovaná, anebo M. N. Pro úplnost žalovaná dodala, že je zde i další důvod pro nabytí vlastnického práva žalobkyní, pokud vozidlo nabyl M. N. na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2011. Byl-li M. N. vlastníkem vozidla, byla pro nemožnost plnění neplatná smlouva o zprostředkování č. MS11-128 ze dne 13. 7. 2011 a plná moc č. MS11-128 ze dne 13. 7. 2011, v takovém případě při uzavření kupní smlouvy dne 13. 7. 2011 jednal M. N. za žalovanou bez plné moci a byl sám z kupní smlouvy zavázán podle §33 odst. 2 obč. zák. Shodou okolností tedy M. N. mohl při uzavření kupní smlouvy dne 13. 7. 2011 jednat jako prodávající předmětného vozidla, mohl být z kupní smlouvy zavázán a mohl převést na žalobkyni vlastnické právo k vozidlu, které mu v této době již svědčilo na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2011. Konečně žalovaná namítla, že žalobkyně mohla brojit proti usnesení Policie ČR, kterým bylo předmětné vozidlo vydáno do Rakouska, a pokud tak neučinila, zavinila si sama škodu spočívající v tom, že nemá předmětný automobil v dispozici (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008), proto jí nelze přiznat jakékoli plnění ani z titulu náhrady škody. Z uvedených důvodů žalovaná Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť při posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 13. 7. 2011 se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V daném případě došlo k uzavření kupní smlouvy i k plnění žalobkyně podle této smlouvy před 1. 1. 2014, proto je třeba otázky spojené s uzavřením kupní smlouvy i její právní následky posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ve vztahu k této úpravě Nejvyšší soud konstantně judikuje, že obecnou podmínkou pro převod vlastnického či jiného práva je, aby převodce práva byl také jeho nositelem (dominium auctoris). Nedostatek dispozičního oprávnění na straně převodce způsobuje neplatnost právního úkonu (smlouvy) pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, či ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2309/2013, 23 Cdo 2333/2013, tato rozhodnutí jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Ustanovení §446 obch. zák. však pro účely prodeje movitých věcí na základě kupní smlouvy podle obchodního zákoníku stanoví, že kupující, který je v dobré víře, nabude vlastnické právo k převáděné věci i tehdy, není-li prodávající jejím vlastníkem a ani není oprávněn s věcí nakládat za účelem jejího prodeje. Důsledkem nabytí vlastnického práva kupujícím je jeho pozbytí skutečným vlastníkem. Právní úprava nabytí od nevlastníka, zakotvená v ustanovení §446 obch. zák., představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67, ročník 2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 252/2012). Smluvní strany si přitom mohou podle §262 odst. 1 obch. zák. dohodnout, že jejich závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na skutečnost, zda jsou podnikateli a zda jde o závazkový vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 964/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005). K uvedenému lze dodat, že Nejvyšší soud také ustáleně judikuje, že otázku dobré víry kupujícího podle §446 obch. zák. je třeba posuzovat velmi přísně, a pokud existují sebemenší pochybnosti o dobré víře kupujícího, je nutno prokázat, že kupující využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn vlastnictví k předmětné věci převést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1543/2015). Uvedené závěry platí obzvláště v případech, kdy k aplikaci obchodního zákoníku dochází na základě dohody smluvních stran podle jeho §262 obch. zák. (srovnej zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011, jež dále odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01).
Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu plyne, že je-li kupní smlouva uzavřena v režimu obchodního zákoníku, může kupující za stanovených podmínek nabýt vlastnické právo k převáděné věci, i když prodávající není jejím vlastníkem, resp. i když není oprávněn s věcí za účelem jejího prodeje nakládat. Předmětem kupní smlouvy v takovém případě není plnění nemožné, které by působilo absolutní neplatnost smlouvy. V projednávané věci žalovaná v průběhu řízení namítala, že kupní smlouva ze dne 13. 7. 2011 byla uzavřena podle obchodního zákoníku, odvolací soud se proto při posouzení věci neměl omezit na zjištění, zda žalovaná byla při prodeji předmětného vozidla jeho vlastníkem, ale měl se zabývat také otázkou, zda byla kupní smlouva skutečně uzavřena v režimu obchodního zákoníku, a pokud ano, zda kupující nabyl k předmětnému vozidlu vlastnické právo podle §446 obch. zák. Vzhledem k tomu, že těmto otázkám nevěnoval odvolací soud žádnou pozornost, jsou jeho závěry týkající se neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2011 neúplné, a tudíž i nesprávné.
Přípustnost dovolání naopak nezakládají námitky týkající se kupní smlouvy uzavřené mezi M. N. a žalovanou dne 17. 5. 2011, protože na právním hodnocení této smlouvy napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2011 opřel pouze o nemožnost plnění danou nedostatkem vlastnického práva žalované k předmětnému vozidlu, na tento závěr nemá vliv hodnocení kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2011 provedené odvolacím soudem, ani závěry, které z této smlouvy odvolací soud dovodil (případné nabytí vlastnického práva k předmětnému vozidlu M. N. podle kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2011 nemá vliv na závěr odvolacího soudu, že žalovaná při uzavření kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2011 vlastníkem předmětného vozidla nebyla).
K námitce nedostatku plné moci dovolací soud dodává, že soudy dospěly k závěru, že při uzavření kupní smlouvy dne 13. 7. 2011 byla žalovaná zastoupena M. N. na základě plné moci, kterou mu udělila téhož dne. Tímto skutkovým závěrem je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost) nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2014). Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým vůči třetím osobám prohlašuje, že zmocnil jinou osobu (zmocněnce), aby ho v rozsahu uvedeném v plné moci zastupovala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011). Plná moc udělená M. N. žalovanou dne 13. 7. 2011 je prohlášením vůči třetím osobám, že Marek Nešpor je zmocněn při uzavření kupní smlouvy žalovanou zastupovat (tj. že je zmocněn projevit jménem žalované vůli směřující k uzavření kupní smlouvy), na platnost plné moci tedy nemá vliv, zda byla žalovaná v době udělení plné moci vlastníkem předmětného vozidla. Pokud M. N. uzavřel kupní smlouvu za žalovanou na základě udělené plné moci, stala se žalovaná smluvní stranou kupní smlouvy a je také vázána jejími právními následky, bez ohledu na to, zda byla smlouva uzavřena platně či nikoli.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání bylo žalovanou podáno důvodně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť otázku neplatnosti kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 13. 7. 2011 posoudil odvolací soud nesprávně. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu