ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2873.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2873/2018-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. H. , P., zastoupeného Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 205/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018, č. j. 19 Co 37/2018-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Dolečka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. prosince 2017, č. j. 3 C 205/2017-131, vydaný na základě fikce uznání žalobou uplatněného nároku (§153a odst. 3 o. s. ř.); tímto rozsudkem bylo žalované uloženo uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu identifikovaného pozemku (parc. č. v k.ú. K. u R.) jako náhradního za původní pozemky, které nebylo možno oprávněné osobě vydat pro zákonem stanovenou překážku (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Nejvyšší soud tak rozhodl proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť právní otázky označené dovoláním, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že i v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle k převodu náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. lze rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
Formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání jsou předpoklady, za nichž tato fikce nastává; jsou-li splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír nebo jinou věc, v níž je vyloučeno vydání kvalifikované výzvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 578/2013).
Základním předpokladem založení fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. je pak okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu bez vážného důvodu písemně kvalifikovaně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1368/2012). Fikce uznání tedy nastává také v případě, že žalovanému ve vyjádření brání okolnosti, které by mohly být vážným důvodem bránícím žalovanému v podání kvalifikovaného vyjádření, jestliže soudu existenci těchto okolností ve lhůtě nesdělí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1276/2010), nejde-li o tak vážný důvod, že mu brání sdělit soudu i tuto skutečnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004).
Jelikož se žalovaná v projednávané věci ke kvalifikované výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila a ani nesdělila vážný důvod, který jí v tom bránil, nastala v dané věci uplynutím stanovené lhůty fikce uznání žalobou uplatněného nároku (§114b odst. 5 o. s. ř.). Na uvedeném závěru nic nemění ani argumentace dovolatelky, že v řízení nebyla „obstrukčně pasivní“, nesnažila se taktizovat ani nepůsobila průtahy. Rozhodující pro založení fikce uznání je totiž objektivní skutečnost, že byla vydána kvalifikovaná výzva, k níž se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ani soudu nesdělila, že jí ve vyjádření brání vážný důvod. Naplnění předpokladu vydání kvalifikované výzvy spočívajícího ve skutečnosti, že její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, uvedenými námitkami dovolatelka nezpochybňuje. Bez významu je okolnost, že se žalovaná ke kvalifikované výzvě nevyjádřila v důsledku svého určitého pochybení, jemuž nelze přikládat žádný význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 146/2006). V poměrech projednávané věci je pak nepřípadný i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, nejenom proto, že – na rozdíl od věci řešené odkazovaným nálezem – v dané věci byl postup soudu vůči žalované zcela předvídatelný a nikoliv matoucí, nýbrž i proto, že žalovaná také není právním laikem a má (či měla by mít) k dispozici příslušný odborný aparát o dostatečné kapacitě.
K námitkám dovolatelky, že se soud prvního stupně nezabýval, a bez vyjádření žalované nemohl zabývat, otázkou aktivní věcné legitimace žalobce (argumentačně doprovázené odkazem na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž oprávněné osoby mohou nárok na vydání náhradního pozemku uplatnit žalobou toliko v případě tvrzení a prokázání liknavosti či svévole žalované a aktivního přístupu oprávněné osoby k uspokojení restitučního nároku), sluší se pak odkázat na ustálenou relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž věcná legitimace, jakožto hmotněprávní institut, nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a není proto pochybením soudů, nezabývaly-li se detailně touto otázkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2812/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007). V žalobě musí být toliko vylíčeny rozhodující skutečnosti, které, budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu je opodstatněný; touto skutečností v řízení ve věci o poskytnutí náhradního pozemku je, mimo jiné, liknavý, svévolný či diskriminační postup žalované a aktivní přístup oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1411/2017). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů se ovšem podává, že ani vylíčení těchto rozhodujících skutečností žaloba nepostrádá, a to včetně tvrzení o aktivním přístupu žalobce (jenž uváděl, že se zúčastnil veřejné nabídky náhradních pozemků), a o okolnostech, z nichž se dovozuje svévole žalované (bylo-li žalobcem tvrzeno, že s ním žalovaná odmítla uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku navzdory tomu, že byl v nabídkovém řízení úspěšný, kdy hodnota požadovaného pozemku byla nepatrná k výši jeho restitučního nároku).
Předpokladem vydání rozsudku pro uznání pak není, aby žalobce svá tvrzení prokázal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4349/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011), tedy nerelevantní v tomto směru je pak argumentace dovolatelky, že tvrzená liknavost či svévole při uspokojování žalobcova restitučního nároku dána nebyla.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež tedy Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 2.500 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu