ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3164.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3164/2017-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované: Poliklinika I.P.Pavlova s.r.o. , IČO: 25057065, se sídlem v Praze 2, Legerova 389/56, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, o zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 437/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 15 Co 493/2016-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.307,60 Kč k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 710/57, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. února 2016, č. j. 19 C 437/2014-163, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 54 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, Nejvyšší soud odmítl (dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří mezi usnesení vypočtená v §238a o. s. ř.), tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých, důvodech – vedle závěru o platnosti účastníky uzavřené smlouvy, dovoláním kritizovaným, též na tom, že žalobě o vydání bezdůvodného obohacení dovozovaného z neplatnosti smlouvy (jež řídí se zde právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 – zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) nelze vyhovět i s ohledem na synallagmatickou povahu vztahu účastníků (§457 obč. zák.) a kdy žalobce nikterak nezohledňuje plnění, jehož se i jemu dostalo na základě (dle jeho názoru neplatné) smlouvy; tento vposledku uvedený závěr dovoláním zpochybněn není (přičemž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, jež jsou spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu, vydanými po 1. lednu 2001, dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
K žalobcem uplatněné argumentaci sluší se snad – nad rámec řečeného – uvést i tolik, že ani řešení otázky platnosti smlouvy odvolacím soudem nikterak nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1473/2012). K právním důsledkům provedení lékařského zákroku bez informovaného souhlasu (jemuž v tomto směru nepředcházelo nedostatečné poučení o jeho rizicích a alternativách), pak srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněném pod číslem 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011. Závěr o tom, že namítané porušení zákona č. 387/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), nepůsobí bez dalšího absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu v soukromoprávní sféře účastníků), pak nikterak nezasahuje ani do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), či práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jestliže právní ochrana těchto ústavních práv – jak vidno shora – je zabezpečena jinými právními instituty (náhrada újmy, ochrana osobnosti).
Relevantní není ani argumentace dovolatele o neplatnosti smlouvy pro její možný rozpor s dobrými mravy, dovozovaný jím z toho, že předmětem plnění mělo být poskytnutí léčby non lege artis , již proto, že tato skutečnost v řízení prokázána nebyla, přičemž závěr o tom, zda žalovanou aplikovaný léčebný postup byl non lege artis či nikoliv, je i zde závěrem skutkovým – výsledkem hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1148/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 362/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1387/2010). Ve vazbě na učiněná skutková zjištění (nebylo-li pro žalobce podstatné, zda se jedná o léčbu schválenou, nebo neschválenou, šlo-li mu o její výsledek a byl-li o zamýšleném léčebném zákroku řádně informován) není pak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ani závěr odvolacího soudu o tom, že právní úkon není stižen ani relativní neplatností pro omyl jednající osoby (§49a obč. zák.), vyžaduje-li se k ní, aby šlo o omyl podstatný, tj. rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 7/99, uveřejněný pod číslem 32/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1149/2013).
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani v dovolání uvedená kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení, jež vystihuje nanejvýše vady řízení (bez toho, že by šlo otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, na níž by záviselo napadené rozhodnutí); ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak dovolatel již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 260 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 747,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu