ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3205.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3205/2016-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. P. , zastoupené Mgr. Davidem Frankem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, proti žalované A. H. , zastoupené Mgr. Katarínou Mihokovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Blahoslavova 72/4, o zaplacení 183 734 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 EC 179/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. února 2016, č. j. 12 Co 52/2016-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2015, č. j. 15 EC 179/2011-223, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Přerově částku 141.086,- Kč, představující odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ustanovené advokátky zastupující v řízení (ve věci úspěšnou) žalovanou, jíž byla přisouzena náhrada nákladů řízení (a kdy náhrada hotových výdajů a odměna za zastupování ustanovené advokátky – v téže výši – byla určena již usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 10. 2014, č. j. 15 C 179/2011-185).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné, jelikož dovoláním označenou otázku procesního práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
K nastolené otázce procesního práva lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, v němž dovolací soud vyslovil a odůvodnil závěr, že k podání odvolání proti usnesení o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta (§140 odst. 2 o. s . ř.) jsou subjektivně legitimováni i účastníci řízení, jež jsou potencionálně povinni nahradit náklady řízení spočívající v odměně a hotových výdajích placených státem, a že při rozhodnutí o náhradě nákladů státu (§148 odst. 1 a §149 odst. 2 o. s. ř.) soud již nemůže přezkoumávat samotnou výši nákladů (odměny, která byla soudem pravomocně přiznána ustanovenému advokátovi), a to ať již z hlediska účelnosti jejich vynaložení či z jiných hledisek (k nemožnosti přezkumu účelnosti nákladů placených státem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2467/2013).
K citovanému závěru, na němž spočívá shora odkazované rozhodnutí dovolacího soudu (jež následně obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3057/15, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti němu podaná), se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu, vydanými po 1. lednu 2001, dostupný i na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Námitky, jimiž pak dovolatelka zpochybňuje samotný fakt doručení rozhodnutí o určení odměny a hotových výdajů ustanovené advokátky jejímu zástupci, nejsou pak podřaditelné způsobilému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, na nějž nelze usuzovat prostřednictvím jiného skutkového stavu, než ze kterého při právním posouzení vycházel odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto námitky dovolatelky, ve vztahu k okolnostem doručení (a z něj dovozované právní moci rozhodnutí), vystihují dovolací důvod dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (argumentuje-li dovolatelka tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež je v rozporu s obsahem spisu, listinami v něm založenými o doručení soudního rozhodnutí), jež ovšem – v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 – dovolacím důvodem není a jeho prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (jež řídí se hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., nejde-li ani o rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto, se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu