ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3648.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3648/2017-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Michalem Roubíkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída Legií 413, proti žalovaným 1. G. R. , 2. L. R. , a 3. Gaston o.s. , IČ 285 51 591, se sídlem v Čáslavsku 34, o zaplacení částky 1.485.000 Kč , vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 16/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. prosince 2015, č. j. 15 Co 560/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 C 16/2014-146, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 1.485.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Soud shledal požadavek žalobce na vrácení vkladu investovaného do sdružení Gaston o.s., na rekonstrukci nemovitosti v obci Č., v níž měl být za účelem zisku provozován domov pro seniory, neopodstatněným. Ve věci bylo prokázáno, že žalobce byl ze sdružení vyloučen, ze zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), a ani ze stanov sdružení se nepodává nárok vyloučeného člena na vrácení vkladu. Peníze poskytnuté žalobcem byly navíc, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. 10. 2012, č. j. 14 To 258/2012-1806, proinvestovány zcela v souladu s původním ujednáním účastníků. Okresní soud tedy uzavřel, že žalovaní 1. a 2. nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni a žalovanému 3. povinnost k vrácení vkladu nevznikla.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jenž je rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 15 Co 560/2015-173, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud označil skutkový stav věci za náležitě zjištěný soudem prvního stupně a zdůraznil, že smlouva o vkladu uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 3. dne 1. 5. 2007 negarantovala žalobci vrácení vkladu v případě jeho vyloučení či nepoužití vložených prostředků na zamýšlenou rekonstrukci. Vyloučený člen sdružení se může proti tomuto bránit žalobou ve smyslu §15 zákona č. 83/1990 Sb., má-li dojít k vypořádání finančních prostředků, pak jen tehdy, došlo-li k zániku sdružení jako takového. Námitka žalobce, že si peníze ponechal žalovaný 1. se jeví bezpředmětnou, neboť jejich případného vrácení se může domáhat pouze žalovaný 3., o jehož finanční prostředky se jednalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním a jako dovolací důvod uvádí odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe odvolacím soudem, jestliže se nezabýval otázkami podstatnými pro objasnění skutkového stavu. Dovolatel zdůrazňuje, že soudy skutkově nezkoumaly předložené důkazy a skutečnosti založené ve spise a nepostupovaly při provádění jednotlivých důkazů v souladu s příslušnými právními předpisy a ústavně zaručenými právy. Především odvolací soud pochybil, když neposuzoval, kdy a za jakých okolností byl žalobce vyloučen z občanského sdružení a zda vůbec či jakým způsobem byly použity jím poskytnuté finanční prostředky ke sjednanému účelu. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu shora citovaného ustanovení vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz §241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).
Nastíněným požadavkům žalobce ve svém podání (posouzeném rovněž z obsahového hlediska) nedostál. Za dovolací důvod totiž označuje nedostatečné objasnění skutkového stavu, rozporuje skutková zjištění, avšak zcela rezignuje na vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. Nikterak tedy nepoukazuje na konkrétní judikaturu či v ní přijaté závěry, od nichž se měl odvolací soud při posouzení věci odchýlit nebo jež naznačují rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu, popřípadě provázanost s konkrétní otázkou, která by měla být vyřešena jinak či nebyla řešena vůbec. Žalobce své přesvědčení o tom, že mu náleží požadovaná náhrada, odvíjí především od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Veškerou argumentaci soustředí proti skutkovým závěrům, k nimž soudy dospěly na podkladě v řízení předložených důkazů, eventuálně proti způsobu provádění důkazů. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán způsobilostí je jakkoli revidovat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015). Ani způsob provádění a hodnocení důkazů pak nelze bez dalšího předmětem dovolacího přezkumu učinit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 905/2015, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3206/2015).
Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaných, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu