ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3681.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3681/2017-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CHODOV REALITY a.s. , IČ 270 75 257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo nám. 26, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 2.245.641,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 51 Co 411/2016-147, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 4. 2016, č. j. 21 C 105/2014-87, zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni domáhající se zprvu řečené částky jako bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo neoprávněným užíváním jejích pozemků, na nichž je umístěn protihlukový val. Podáním doručeným soudu dne 4. 4. 2016 žalobkyně v návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu ve skutkově obdobné věci týchž účastníků změnila dle názoru obvodního soudu skutková tvrzení a nadále prosazovala nárok na vydání stejné částky představující bezdůvodné obohacení žalovaného, jenž bez jejího souhlasu na předmětný pozemek navezl tuhý komunální odpad, jejž tam ponechal. Naznačený úkon hodnotil soud prvního stupně jako změnu žaloby, již při ústním jednání připustil, načež se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Byl-li návrh žalobkyně, jímž se domáhala vydání náhrady za shora popsané užívání pozemků v období 6. 5. 2012 – 31. 12. 2012, soudu doručen 4. 4. 2016, uplatnila své právo po uplynutí promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž námitka promlčení nebyla soudem shledána vznesenou v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Pro vylíčené obvodní soud žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 17. 1. 2017, č. j. 51 Co 411/2016-147, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přitakal názoru žalobkyně, dle něhož se nejednalo o změnu žaloby, nýbrž toliko o upřesnění skutkových tvrzení, pročež k promlčení uplatňovaného práva nemohlo dojít, byla-li žaloba u soudu podána již dne 6. 5. 2014, kdy se také zastavil běh promlčecí doby. Pro nesprávnost právní úvahy rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v rámci něhož se bude zabývat existencí samotného nároku žalobkyně.
Zmíněné usnesení napadlo žalované město dovoláním, maje je za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Podporuje názor soudu obvodního, připomíná, že za změnu žaloby je v intencích konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1234/2006, 28 Cdo 809/2013 a 32 Cdo 2450/2011) třeba považovat i případ, požaduje-li žalobce stejné plnění (co do kvality a rozsahu) ovšem na základě jiného skutkového stavu, než jak jej vylíčil původně. Domáhala-li se pak žalobkyně v nynějším sporu nejprve vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, na nichž je zřízena stavba žalovaného, avšak následně změnila svá tvrzení, a nadále se domáhala náhrady za jejich znehodnocení uložením odpadu (což dle názoru dovolatele odpovídá spíše žádání o náhradu škody), došlo bezpochyby ke změně žaloby (jejího předmětu) ve smyslu citované judikatury, jež se odrazí i v procesu dokazování. Pro uvedené navrhuje v naznačeném směru defektní usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila žalobkyně, odmítajíc závěr o změně žaloby. Poukazujíc na jiná skutkově obdobná řízení, dovolání, jež nepovažuje za důvodné, navrhuje odmítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však za přípustné považovat nelze.
Podle §95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
O změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde přitom nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více než v původní žalobě, tedy mění-li žalobní petit, nýbrž, jak správně poznamenává žalovaný, rovněž i v případě, domáhá-li se žalobce byť co do rozsahu shodného plnění na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak jej v žalobě vylíčil (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003). Od změny žaloby je ovšem třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
V nynějším případě se žalobkyně v původní žalobě podané u soudu dne 6. 5. 2014 domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejích pozemků žalovaným prostřednictvím na nich vybudovaného protihlukového valu, aniž by jej k tomu opravňoval řádný titul. Na tomto svém požadavku ničeho nezměnila ani v podání označeném jako „vyjádření žalobce a doplnění návrhů na dokazování“ založeném na č. l. 42 spisu, setrvala-li na žádosti kompenzace (formou vydání bezdůvodného obohacení) za užívání jejích pozemků bez právního důvodu. Ke zmíněnému doplnění původního návrhu, jež obvodní soud pokládal za změnu žaloby, vedly žalobkyni výsledky řízení ve skutkově obdobných věcech týchž účastníků (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013). Nelze proto kvitovat náhled soudu prvního stupně, jenž nastíněné hodnotil jako změnu žaloby v intencích §95 o. s. ř., poněvadž domáhala-li se žalobkyně i poté vydání bezdůvodného obohacení majícího základ v bezesmluvním užívání předmětu jejího vlastnictví, přičemž svá tvrzení konkretizovala toliko v tom směru, že se tak neděje skrze stavbu v občanskoprávním smyslu, nýbrž prostřednictvím uložení odpadu, je zapotřebí v jejím úkonu spatřovat spíše právě upřesnění skutkových tvrzení bez vlivu na promlčení uplatňovaného práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1032/2012, či jeho usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 240/2004).
V souvislosti s výše řečeným se též jeví nepřiléhavými dovolatelovy poukazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť předně v jeho rozsudku ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2450/2011, byla řešena odlišná situace, v níž odvolací soud, aniž by došlo ke změně žaloby, rozhodl na základě jiného skutkového stavu, než který popsala žalobkyně. Přiznal jí tak namísto plnění ze smlouvy o dílo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé odstoupením od řečeného kontraktu. Poněvadž každý ze jmenovaných nároků (hmotněprávní norma, jejíž hypotéza má být naplněna) předpokládá zcela odlišné vylíčení skutkového stavu, tedy požadované právo na plnění lze v každém z popsaných případů (smluvní plnění a bezdůvodné obohacení nastalé v důsledku odstoupení) vymezit podle jiných rozhodných skutečností, jejichž rozsah i obsah je právní normou stanoven, je i nastíněný obrat v právním posouzení třeba podložit změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. Obdobně pak v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1234/2006, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013, byl původní žalobní požadavek na úhradu faktur, resp. vydání bezdůvodného obohacení změněn na náhradu vzniklé škody. Ač dovolatel naznačuje, že i v nynější kauze se žalobkyně v důsledku změny tvrzení nadále domáhala právě náhrady škody, neodpovídá jeho domněnka obsahu podání, jímž žalobkyně svůj dřívější návrh doplnila, žádajíc konstantně vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním jí vlastnicky náležejících pozemků bez patřičného oprávnění. Nadto lze podotknout, že konečně i ze strany soudu prvního stupně byla žalobní prosba chápána zjevně jako žádost o vydání bezdůvodného obohacení, posuzoval-li namítané promlčení žalovaného práva v intencích §107 odst. 2 obč. zák.
Se shora vylíčeným je posouzení provedené odvolacím soudem v souladu, neztotožnil-li se s úsudkem soudu prvního stupně, podle něhož došlo ze strany žalobkyně ke změně žaloby, a s tím k uplatnění práva až podáním ze dne 4. 4. 2016, tedy po uplynutí promlčecí doby. Považuje jeho rozhodnutí za nesprávné a akcentuje, že sporným podáním byla tvrzení žalobkyně toliko upřesněna, proto přiléhavě přistoupil k jeho zrušení. Zcela korektně přitom upozornil, že řešení ostatních ve věci podstatných otázek, jako je samotná existence bezdůvodného obohacení a jeho eventuální výše vycházející z konkrétních skutkových okolností daného případu, jež prozatím nebyly v řízení zkoumány, bude předmětem dalšího řízení o věci.
Z řečeného je tedy zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vzdor mínění dovolatele nikterak neodchýlil. Nepředložil-li dále žalovaný dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř., nezbylo mu než jeho podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu