ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3701.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3701/2017-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., P., správce pozůstalosti po zůstavitelce A. V., M., zemřelé 23. 7. 2015, zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304/5, proti žalovanému M. U., v N. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, o zaplacení částky 347.774,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 87/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 22 Co 364/2016-407, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 22 Co 364/2016-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 16 C 87/2014-296, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (správci pozůstalosti po zemřelé A. V.) částku 279.917,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 170.500,- Kč od 22. 1. 2013 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 109.417,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení (výrok I.). Co do částky 67.857,08 Kč a úroků z prodlení ve výši rozdílu mezi (úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 7.104,16 Kč od 1. 2. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 3. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 4. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 5. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 6. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 7. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 8. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 9. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 10. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 11. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 12. 2011 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 1. 2012 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 3. 2012 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 4. 2012 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 5. 2012 do zaplacení, z částky 7.104,16 Kč od 1. 6. 2012 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 9. 2012 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 10. 2012 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 11. 2012 do zaplacení, z částky 23.220,- Kč od 1. 12. 2012 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení) a (úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 170.500,- Kč od 22. 1. 2013 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 109.417,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení) žalobu zamítl. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 50.127,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Beránka (výrok III.). Žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení částku 3.565,48 Kč (výrok IV.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení částku 8.719,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce a žalovaného rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 22 Co 364/2016-407, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. pro částku 0,08 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 1.166,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.166,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení a ve výroku II. tak, že zamítl žalobu ve výši rozdílu mezi požadovaným a v tomto výroku popsaným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 170.500,- Kč od 22. 1. 2013 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.251,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení; v dalším rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 49.306,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Beránka (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.156,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Beránka (výrok IV.). Žalobci uložil povinnost zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Kladně, na náhradě nákladů řízení částku 3.657,- Kč (výrok V.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice, na účet Okresnímu soudu v Kladně, na náhradě nákladů řízení částku 14.627,48 Kč (výrok VI.).
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Co 364/2016-417, byla opravena ve výroku VI. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 22 Co 364/2016-407, chyba v počtech tak, že náhrada nákladů řízení státu byla stanovena ve výši 8.627,48 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Vzal tudíž za prokázané, že A. V., M., zemřelá dne 23. 7. 2015 (dále „zůstavitelka“), byla v rozhodném období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 v rozsahu jedné ideální čtvrtiny spoluvlastníkem pozemku parc. č. st. o výměře 433 m 2 a v rozsahu tří ideálních čtvrtin spoluvlastníkem pozemku dle PK 870 o výměře 28.972 m 2 , obou zapsaných na listu vlastnictví č. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M. (dále jen „pozemky“). Na zůstavitelku převedl její otec na základě smlouvy ze dne 5. 10. 2011 pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout užíváním pozemků bez právního důvodu v období od 1. 1. 2006 do 22. 9. 2011. Pozemky byly součástí původního zemědělského areálu. Žalovaný v rozhodném období užíval na pozemcích oplocenou plochu o celkové výměře 1.630 m 2 , z čehož zastavěná část činila 708 m 2 a nezastavěná část 922 m 2 . Dále užíval přístupovou cestu k dané lokalitě o výměře 168 m 2 . Žalovaný v rozhodném období za užívání pozemků ničeho nehradil. Zůstavitelka vyzvala žalovaného dopisem zaslaným dne 8. 1. 2013 k zaplacení částky 170.500,- Kč za užívání pozemků v období let 2011 a 2012 a dále podáním doručeným soudu prvního stupně dne 18. 2. 2014 rozšířila žalobu o částku 177.274,- Kč za období od 1. 2. 2012 do 31. 12. 2012. Toto podání bylo žalovanému doručeno dne 24. 2. 2014.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně. Konstatoval, že náhrada za užívání pozemků o výměře 168 m 2 žalobci nenáleží, neboť v tomto rozsahu pozemek podléhá režimu účelové komunikace a vztahuje se na něj právo obecného bezplatného užívání. Komunikace přitom slouží ke spojení nemovitosti žalovaného s ostatními pozemními komunikacemi a veřejný přístup na ni nebyl upraven a ani omezen. Odvolací soud dále souhlasil i se způsobem určení výše náhrady za bezdůvodného obohacení volnou úvahou soudu podle §136 o. s. ř. Zdůraznil, že soud prvního stupně za relevantní základ úvahy vzal závěry posudku znaleckého ústavu, přičemž ovšem přihlédl k dalším zjištěným skutečnostem o výši obvyklého nájemného v místě i v čase. Odvolací soud označil za správný i závěr soudu prvního stupně o tom, že náhrada za bezdůvodné obohacení je nárokem, jenž je typicky splatný na výzvu věřitele. Dluh se pak splatný stává následující den po dni, kdy byl dlužník věřitelem o zaplacení požádán. V návaznosti na tento závěr se odvolací soud ztotožnil i s rozhodnutím o příslušenství pohledávky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nelze přiznat – v důsledku dříve uplatněné námitky promlčení – náhradu za období od 1. 1. 2011 do 27. 1. 2011, neboť žaloba byla podána dne 28. 1. 2013 a tuto skutečnost promítl do měnícího výroku, kterým žalobu zamítl co do částky 1.166,- Kč s úrokem z prodlení z této částky. Stejně zamítl částku rozdílu mezi požadovaným a ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně popsaným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 170.500,- Kč od 22. 1. 2013 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.251,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. tak, že právní otázky řešené odvolacím soudem měly být posouzeny jinak. Nesouhlasil s tím, jak odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) posoudil charakter části pozemku o výměře 168 m 2 , jež nesplňuje parametry veřejně přístupné účelové komunikace. Namítal rovněž nesprávnost závěru o splatnosti náhrady za bezdůvodného obohacení na výzvu věřitele a nesouhlasil se stanovením výše náhrady za bezdůvodné obohacení volnou úvahou soudu. Vyjádřil přesvědčení, že bezdůvodné obohacení vzniklo užíváním pozemků bez právního důvodu žalovaným ve výši obvyklého nájemného. Žalovaný přitom navodil stav, kdy zůstavitelce zabránil v užívání jejích pozemků či dispozici s nimi. Žalobce rovněž namítal, že z měnícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmé, jaký nárok byl zůstavitelce, pokud jde o příslušenství pohledávky, přiznán. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 10. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání netrpí vadami, jež by bránily pokračování v dovolacím řízení (§241a odst. 2 a §241b odst. 3 o. s. ř.).
V poměrech projednávané věci žalobce deklaroval, že dovolání podal proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu jeho dovolání je ovšem zřejmé, že z pohledu uplatněné argumentace nesouhlasí s těmi výroky, kterými byl jednak rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba částečně zamítnuta (napadá tak výrok II., kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 1.166,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.166,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení, a ve výroku II. tak, že zamítl žalobu ve výši rozdílu mezi požadovaným a v tomto výroku popsaným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 170.500,- Kč od 22. 1. 2013 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.251,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení), a dále potvrzen zamítavý věcný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. má za to, že dovolání je přípustné, neboť právní otázky řešené odvolacím soudem by měly být posouzeny jinak.
Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod č. 460/2017 Sb.). Uvedl-li žalobce, že „právní otázky řešené odvolacím soudem by měly být posouzeny jinak“, pak požadavkem na „odlišné posouzení právních otázek“ žalobce významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek formulovaný dovolatelem, že „právní otázky řešené odvolacím soudem by měly být posouzeny jinak“, tudíž s ohledem na shora uvedené není řádným vymezením některého z případů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Absence této náležitosti dovolání má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 14. 2. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 14. 12. 2016).
Bez ohledu na závěr o vadě dovolání (absenci vymezení řádného důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) považuje dovolací soud za potřebné uvést, že dovolání žalobce by nebylo objektivně – ze zákona – přípustné proti části výroku II. rozsudku, kterým odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 1.166,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.166,- Kč od 26. 2. 2014 do zaplacení. Touto částí rozsudku odvolacího soudu bylo totiž rozhodnuto o peněžitém plnění, jež nedosahuje hodnotového censu uvedeného v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích III. až V. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení státu, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, a ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Platí tudíž, že i v rozsahu, v němž žalobce brojí proti akcesorickým výrokům, je dovolání vadné.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce je postiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu