ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4282.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4282/2016-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. F. , V., a b) P. V. , N. V., obou zastoupených JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Zvíkov, Hvozdec, Vlkovice , se sídlem ve Zvíkově, IČ 750 24 845, zastoupenému JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, o neplatnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 150/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2014, č. j. 19 Co 169/2014-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 10. 12. 2012 u Okresního soudu v Českých Budějovicích (ve znění změny žaloby doručené témuž soudu dne 2. 9. 2013) se žalobci domáhali určení, že rozhodnutí valné hromady žalovaného konané dne 25. 11. 2012, o tom, že honitba Zvíkov bude na další období pronajata Mysliveckému sdružení Vlkovický Hvozd se sídlem ve Vlkovicích, je neplatné.
Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 16. 9. 2013, č. j. 12 C 150/2012-135, určil, že rozhodnutí valné hromady žalovaného konané dne 25. 11. 2012, o tom, že honitba Zvíkov bude na další období pronajata Mysliveckému sdružení Vlkovický Hvozd se sídlem ve Vlkovicích, je neplatné (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 29.418,60 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.); dále rozhodl, že o žalobě, kterou se žalobce b) domáhá určení rozhodnutí neplatnosti předmětné valné hromady, bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.).
Konečným rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 12 C 150/2012-159, Okresní soud v Českých Budějovicích určil, že shora uvedené rozhodnutí valné hromady žalovaného je neplatné i ve vztahu k žalobci b) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 43.445,30 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 19 Co 169/2014-179, potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 9. 2013, č. j. 12 C 150/2012-135, ve výroku v odstavci I., a ve výroku v odstavci II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24.639,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.601,50 Kč.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 19 Co 170/2014-189, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil (konečný) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 11. 2013, č. j. 12 C 150/2012-159, v odstavci I., a v odstavci II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 38.665,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.989,50 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce b) je aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti valné hromady žalovaného, a že porušení stanov žalovaného je podstatné a má za následek neplatnost rozhodnutí valné hromady o pronájmu honitby.
Dovolání žalovaného proti (druhému) rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 19 Co 170/2014-189, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3196/2014, v němž dovolací soud uzavřel, že závěry dovozené soudy obou stupňů, které shodně konstatovaly rozpor napadeného rozhodnutí valné hromady se stanovami žalovaného z důvodu, že valná hromada rozhodovala o otázce, o které měl na základě jejího vlastního pověření rozhodovat honební výbor, zjevně respektují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Odvolací soud (v pořadí prvním rozsudku) vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce a) je členem žalovaného, z čehož dovodil, že je aktivně legitimován k podání žaloby podle §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), a že ji podal včas, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě měl dle platných stanov žalovaného o využití společenstevní honitby, a tedy i o dalším nájmu honitby Zvíkov, rozhodovat honební výbor, nikoli valná hromada. Rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 25. 11. 2012 o pronájmu honitby Zvíkov Mysliveckému sdružení Vlkovický Hvozd je tak v rozporu se stanovami žalovaného, přičemž jde o porušení podstatné, které má za následek neplatnost rozhodnutí valné hromady o pronájmu honitby. Podle článku 5 odst. 3 stanov žalovaného svěřila valná hromada rozhodování o způsobu využití společenstevní honitby honebnímu výboru. Tomu odpovídá článek 8 odst. 4 stanov žalovaného, dle kterého honební výbor rozhoduje o způsobu využití společenstevní honitby, včetně uzavření, změny nebo vypovězení smlouvy o nájmu honitby. Stanovy žalovaného jsou v tomto rozsahu v souladu se zákonem o myslivosti, neboť §21 odst. 2 tohoto zákona umožňuje, aby o způsobu využití společenstevní honitby včetně uzavření, změny nebo vypovězení smlouvy o nájmu honitby místo valné hromady rozhodoval honební výbor. Jestliže stanovy svěřily tuto pravomoc honebnímu výboru, musí se žalovaný chovat podle nich.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 19 Co 169/2014-179 (jímž byl potvrzen částečný rozsudek soudu prvního stupně), podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., a dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že napadený rozsudek odporuje ustálené rozhodovací praxi. Předně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2773/2008, podle kterého soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže došlo k porušení právních předpisů či stanov, jejichž důsledkem je pouze nepodstatné porušení práv osob. Rozhodnutí o pronájmu honitby proto nemůže být neplatné z důvodu, že o pronájmu rozhodovala i valná hromada dovolatele, které se účastnili i všichni členové honebního výboru, kteří také hlasovali pro pronájem honitby mysliveckému sdružení. Z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 74/04 pak vyplývá, že samotný přenos pravomocí valné hromady na honební výbor má význam ryze praktický a lze považovat za rozhodnutí v kompetenci vrcholného orgánu honebního společenstva (valné hromady). Dovozuje, že podstatou §32 odst. 2 zákona o myslivosti je, aby honitbu mohli užívat všichni členové honebního společenstva, nikoliv jenom jeden. V daném případě většina členů honebního společenstva, včetně obou žalobců, byla a je i členy mysliveckého sdružení, které se stalo členem žalovaného na základě rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ze dne 29. 11. 2012 s účinností ke dni 16. 11. 2012. Smlouva o nájmu honitby pak byla uzavřena 11. 12. 2012, kdy myslivecké sdružení již bylo členem honebního společenstva a důvod neplatnosti není dán. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu na neplatnost rozhodnutí valné hromady žalovaného zamítne, a přizná žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu - vztažené i na oblast soudního přezkumu rozhodnutí orgánů občanského sdružení (spolku) či rozhodnutí valné hromady honebního společenstva (v režimu §22 odst. 8 zákona o myslivosti) - se prosazuje závěr (pro oblast obchodních korporací vyjádřený např. již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 984/2005), že soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže došlo k porušení právních předpisů či stanov, jejichž důsledkem je pouze nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení této neplatnosti nebo jiných osob, anebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2052/2015, ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2773/2008, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3937/2008, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4100/2007, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1047/2012 a ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3196/2014). Dovolatel ovšem nesprávně dovozuje, že se odvolací soud od tohoto právního závěru odchýlil. Naopak žalobci vytýkané nedostatky rozhodnutí valné hromady představují podstatné porušení práv legitimovaných osob. Ustanovení §21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti svěřuje sice rozhodování o způsobu využití společenstevní honitby do působnosti valné hromady, ovšem §21 odst. 2 tohoto zákona umožňuje právě (a jen) toto rozhodování, jež je podstatnou náplní života honebního společenstva, přenést na honební výbor (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 74/04). Jestliže valná hromada sama rozhodovala o takto závažné otázce, kterou svěřila do působnosti jiného orgánu (honebního výboru), aniž si takové rozhodnutí vyhradila pro sebe [§21 odst. 1 písm. f) zákona o myslivosti], ač nepochybně mohla, rozhodovala v rozporu se svými stanovami; přitom se jednalo o podstatné porušení práv dotčených osob. Závěry dovozené soudy nižších stupňů, které shodně konstatovaly rozpor napadeného rozhodnutí valné hromady se stanovami dovolatele, protože valná hromada rozhodovala o otázce, o které měl na základě jejího vlastního pověření rozhodovat honební výbor, tedy zjevně respektují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Dovolateli nesvědčí ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 74/04 (citovaný výše), z něhož dovozuje, vytrženě z kontextu, že samotný přenos pravomoci valné hromady na honební výbor má význam ryze praktický, a že takové rozhodnutí valné hromady lze nadále považovat za rozhodnutí v kompetenci vrcholného orgánu honebního společenstva, neboť Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval problémem existence opravného prostředku proti rozhodnutí honebního výboru za situace, kdy na něj valná hromada přenesla určité pravomoci. Konstatoval, že přenos pravomoci valné hromady na honební výbor nevede k zániku zákonem konstruovaného opravného prostředku proti jejímu rozhodnutí, ale že přenosem pravomoci rozhodovat dochází i k přenosu opravného prostředku, neboť vůči rozhodování valné hromady je založena zákonná ochrana v podobě opravného prostředku k soudu, odpovídající nejen charakteru rozhodovacího orgánu, nýbrž i závažnosti jeho rozhodování pro honební společenstvo jako celek. Tato zákonná ochrana pak dočasným přenesením působnosti na jiný vnitřní orgán společenstva nemizí. Byť zákon o myslivosti explicitně opravný prostředek proti rozhodnutí honebního výboru neupravuje, právě s ohledem na charakter rozhodování podle §21 písm. c) tohoto zákona, je proti jeho rozhodnutí konstruován tímto zákonem opravný prostředek k soudu, a to bez ohledu na to, zda toto rozhodnutí bylo učiněno valnou hromadu honebního společenstva, či zda toto rozhodnutí učinil honební výbor. Ke skutečnosti, že nemůže být zhojena nicotnost rozhodnutí valné hromady, byť je vyšším orgánem než honební výbor, jestliže rozhoduje o věci, která patří do působnosti honebního výboru, se Nejvyšší soud již vyjádřil např. v usnesení ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3656/2012, v němž obdobnou situaci řešil v poměrech bytového družstva, a dále v již citovaném usnesení vydaném v dané věci ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3196/2014, kterým bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 19 Co 170/2014-189, jímž byl potvrzen (konečný) rozsudek soudu prvního stupně; okolnost, že v tomto případě členové honebního výboru byli účastni valné hromady a hlasovali na ní, nemůže na uvedených závěrech ničeho změnit.
Pro úplnost (na podporu napadeného rozhodnutí) lze poukázat na judikaturu, která se opakovaně, byť ve specifických poměrech obchodních společností a družstev, vyslovila k tomu, že i v případě tzv. nicotnosti usnesení členské schůze nebo valné hromady byl soud oprávněn do 30. 11. 2009 vyslovit neplatnost tohoto usnesení; teprve od 1. 12. 2009 procesní předpis pro poměry obchodních společností a družstev výslovně upravil, že soud i v řízení o neplatnosti rozhodne podle §200e odst. 5 o. s. ř. o nicotnosti bez návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Odo 1060/2006, nebo usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4056/2009). Je zřejmé, že i uvedené závěry vyznívají opět v neprospěch dovolatele, jakkoli jde o řešení obdobné situace v poměrech obchodních společností a družstev, kde platila specifická úprava rozhodování v případě zjištění nicotnosti. Soudy věc řešily podle zákona o myslivosti, který nabízí pouze možnost rozhodnout o neplatnosti usnesení valné hromady podle §22 odst. 8 (a proto věc z tohoto pohledu nemůže přezkoumávat dovolací soud), ovšem z předestřeného je patrné, že výsledek řízení by pro odvolatele ani tak příznivější být nemohl.
Za daných okolností (při závěru o podstatném porušení stanov žalovaného) jsou nevýznamné další námitky dovolatele vztahující se k otázce vzniku členství mysliveckého sdružení v žalovaném, a s tím související polemika o neupřednostnění nečlena při uzavírání smlouvy o pronájmu honebního pozemku.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ve věci tak není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, a žalobci a) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu