ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4547.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4547/2017-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně U. K. , D., zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Pelechov 31, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65, IČ 000 20 478, a 2) Lesům České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 55/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. ledna 2017, č. j. 30 Co 245/2016-146, a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. května 2016, č. j. 11 C 55/2012-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. května 2016, č. j. 11 C 55/2012-109, se zastavuje.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 11 C 55/2012-109, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. v k. ú. R., vymezené geometrickým plánem č. T. K., jako pozemkový díl „a“ a „d“, a dále, že je vlastnicí části pozemku parc. č. v k. ú. R. vymezeného stejným geometrickým plánem jako pozemkový díl „b“ a „e“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému 1) ve výši 4.673,- Kč (výrok II.) a žalovanému 2) ve výši 2.100,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 11 C 55/2012-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve „výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému 1) ve výši 4.073,- Kč a žalovanému 2) ve výši 1.800,- Kč“ (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) ve výši 780,- Kč a žalovanému 2) ve výši 300,- Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, přičemž k otázce jeho přípustnosti uvedla pouze to, že „oba rozsudky obsahují takové právní vady, na které dopadá zákonné ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí prvého soudu u soudu druhé instance, záviselo na vyřešení otázky hmotného, potažmo i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kdy nebyla řádně po právu vyřešena právní otázka, která je obsahem merita causy, a tato právní otázka musí být dovolacím soudem posouzena jinak, a to s ohledem na skutečnost, aby žalobkyni nebyla odepřena spravedlnost, tak jak to dosud činily shora uvedené oba soudy“. Dalekosáhle popisuje skutkové okolnosti případu, jež předcházely podání žaloby, i průběh samotného soudního řízení, a má zato, že nepřevedla-li nikomu své vlastnické právo, nepřestala být vlastnicí předmětných nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalobkyně, a že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení, a aby žalovaným byla uložena povinnost uhradit jí náklady řízení.
Žalovaná 1) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezila, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, pouze uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu „záviselo na vyřešení otázky hmotného, potažmo i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, aniž však jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, formulovala, a taktéž neuvedla, od jaké „ustálené rozhodovací praxe“ se při řešení této (v dovolání neformulované) otázky odvolací soud odchýlil. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Dovolatelka navíc řádně nevymezila ani samotný dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které dovolatelka pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tj. i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti a důvodnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje „dovolání“ také přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu