ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.479.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 479/2018-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. M. , D., zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní nám. 299/8, proti žalované L. S. , M. L., zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, o zaplacení částky 1.774.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 133/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2017, č. j. 18 Co 314/2016-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 9 C 133/2012-160, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2016, č. j. 9 C 133/2012-218, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.774.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 8. 2012 do zaplacení (výrok I.), zástupci žalobce JUDr. Pavlu Zálišovi jako ustanovenému zástupci přiznal odměnu ve výši 32.365,- Kč (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 238.496,- Kč k rukám JUDr. Pavla Záliše a České republice - Okresnímu soudu v Chebu částku 32.365,- Kč (výrok III.) a dále zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Chebu soudní poplatek z odvolání v rozsahu ¾, tedy č ástku 66.471,- Kč (výrok IV.).
Předchozí rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 28. 11. 2013, č. j. 9 C 133/2012-79, jímž žalobu zamítl z důvodu, že se žalobci nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce částky 1.774.000,- Kč, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2014, č. j. 18 Co 316/2014-120, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť v řízení nebyly provedeny všechny žalobcem navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce částky 1.774.000,- Kč, kterou žalobce poskytl žalované na úhradu převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Mariánské Lázně spojených s nájmem družstevního bytu, přičemž částku 99.000,- Kč uhradil vkladem v hotovosti dne 11. 11. 2011 přímo na účet zprostředkovatelky převodu obchodní společnosti REINDL ESTATE s. r. o. (správně REINDL REAL ESTATE s. r. o.) dle rezervační smlouvy uzavřené žalovanou s touto společností dne 29. 9. 2011, a částku 1.675.000,- Kč uhradil dne 24. 11. 2011 na účet převodců bývalých manželů K. Odvolací soud dále soud prvního stupně zavázal právním názorem, že nebude-li prokázáno uzavření smlouvy mezi účastníky, je třeba posoudit, zda výsledky provedeného dokazování dovolují podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, tedy pod ustanovení o bezdůvodném obohacení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 18 Co 314/2016-233, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II., III. a IV. jej změnil tak, že zástupci žalobce JUDr. Pavlu Zálišovi jako ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu za řízení před soudem prvního stupně ve výši 14.602,- Kč (výrok II.), že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně celkem částku 253.098,- Kč, z toho k rukám JUDr. Pavla Záliše částku 238.496,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Chebu částku 14.602,- Kč (výrok III.), a že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Chebu soudní poplatek z odvolání ve výši 6.652,50 Kč (výrok IV.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 14.662,- Kč (výrok V.).
Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že v daném případě bylo sice zjištěno, že žalobce za žalovanou uhradil částku 1.774.000,- Kč, nepodařilo se mu však prokázat, že jí toto plnění poskytl na základě smlouvy o půjčce. Pokud tedy mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce za žalovanou plnil, bylo na žalované, aby prokázala, že „žalobce měl k plnění za žalovanou právní důvod“. Existenci jí tvrzené konkludentní dohody o poskytnutí plnění z důvodu jakési kompenzace nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, z důvodu obstarání záležitostí rodiny při vedení rodinné domácnosti, z důvodu pořízení bydlení pro žalobce, žalovanou a jejich v té době nenarozené dítě či z důvodu pomoci žalobce žalované do budoucna, se jí prokázat nepodařilo; lze si totiž jen těžko představit náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím ve výši přesahující 1.700.000,- Kč, přičemž takovéto plnění nelze považovat ani za výživné pro nezletilé dítě, když rozsudkem Okresního soudu v Chebu byla nezletilá dcera účastníků svěřena do výchovy matky (žalované) a otci (žalobci) bylo vyměřeno výživné již od 1. 6. 2012 ve výši 1.000,- Kč měsíčně. Protože k uzavření této dohody mělo podle žalované dojít konkludentním způsobem, nepochybil soud prvního stupně, pokud za nadbytečné považoval provedení dalších důkazů, a to výslechem svědků navržených žalovanou. Uváděla-li žalovaná, že plnění bylo poskytnuto na úhradu bydlení „žalobce, žalované a nenarozeného dítěte“, pak odvolací soud poukázal na to, že žalovaná svůj souhlas s bydlením žalobce v jejím bytě odvolala již 8. 6. 2012. Za tohoto stavu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že uplatněný nárok žalobce je třeba posoudit podle §451 odst. 1 a §454 obč. zák. Výkon práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení neshledal odvolací soud za odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), když se „domáhá svého zákonného nároku“.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „právní otázka posouzení nároku žalobce, který byl žalobním návrhem ze dne 15. 8. 2012 uplatněn jako nárok na plnění ze smlouvy o půjčce ve znění ust. §657 OZ č. 40/1964 Sb., a to jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. §§451/1 a 454 OZ č. 40/1964 Sb., aniž by žalobce vůči žalované uplatnil přímý nárok na vydání bezdůvodného obohacení z tohoto právního důvodu, tedy posouzení právní otázky, zda jsou obecné soudy oprávněny suplovat pochybení žalobce při podání žalobního návrhu, který byl podán z jiného právního důvodu, o kterém žalobce věděl a musel vědět, že o tomto nároku nemůže v řízení unést důkazní břemeno, když sám žalobce setrval do posledního rozhodnutí odvolacího soudu na kvalifikaci svého nároku jako nároku z peněžní půjčky, a samostatným právním úkonem nikdy neuplatnil vůči žalované nárok mimo pochybnost na vydání bezdůvodného obohacení, jak předpokládá zákonná dikce ust. §§451/1 a 454 OZ č. 40/1964 Sb., to vše s tím, že žalovaná unesla v řízení důkazní břemeno o existenci právního důvodu plnění poskytnutého žalobcem ve prospěch žalované, je v rozhodovací praxi obecných soudů řešena rozdílně“. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož „odmítá, že by žalobce měl a mohl mít nárok na přiznání žalované částky z právního důvodu bezdůvodného obohacení, neboť se na úkor žalobce v žádném případě neobohatila a obohatit nemohla“, když „v řízení unesla důkazní břemeno o existenci právního důvodu, na základě kterého žalobce hradil veškeré náklady související se zajištěním žalobcem vybraného bydlení“ pro něj, žalovanou a jejich dosud nenarozené dítě, „ve prospěch bydlení účastníků, tedy včetně vlastního prospěchu, a včetně úhrady nákladů neprovdané matky, v rámci projevu rodinné solidarity“. Kromě toho žalobce netvrdil a ani neprokázal, že žalovanou částku předal žalované, stejně jako to, že by plnění poskytl výhradně ve prospěch žalované. Poukázala rovněž na to, že byť ve své účastnické výpovědi před soudem netvrdila výslovné uzavření dohody, je to zcela v souladu s jejím předcházejícím vyjádřením, že dohoda byla uzavřena v konkludentní formě (§35 odst. 1 a 2 obč. zák.). Soudům obou stupňů pak vytýká, že se „nezákonným způsobem bez důkazní opory ve zjištěném skutkovém stavu a v rozporu s očekávanou předvídatelností soudního rozhodnutí odchýlily od právního hodnocení ve znění původního rozsudku nalézacího soudu ze dne 28. 11. 2013“. Uplatněný nárok žalobce na zaplacení žalované částky navíc dovolatelka považuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému by neměly soudy poskytnout právní ochranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/01), když se s ohledem na okolnosti jedná zjevně o šikanózní výkon práva „se záměrem poškození a znevýhodnění žalované v důsledku rozchodu účastníků, jenž primárně zavinil žalobce svým násilným protiprávním jednáním“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle Čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle Čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) především vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů v řízení provedených, a s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudů, že se jí nepodařilo prokázat existenci jí tvrzené konkludentní dohody o poskytnutí plnění z důvodu jakési kompenzace nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, z důvodu obstarání záležitostí rodiny při vedení rodinné domácnosti, z důvodu pořízení bydlení pro žalobce, žalovanou a jejich v té době nenarozené dítě či z důvodu pomoci žalované do budoucna. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Pokud dovolatelka dovolacímu soudu předestírá k řešení otázku, „zda jsou obecné soudy oprávněny suplovat pochybení žalobce při podání žalobního návrhu, který byl podán z jiného právního důvodu, o kterém žalobce věděl a musel vědět, že o tomto nároku nemůže v řízení unést důkazní břemeno, když sám žalobce setrval do posledního rozhodnutí odvolacího soudu na kvalifikaci svého nároku jako nároku z peněžní půjčky, a samostatným právním úkonem nikdy neuplatnil vůči žalované nárok mimo pochybnost na vydání bezdůvodného obohacení, jak předpokládá zákonná dikce ust. §§451/1 a 454 OZ č. 40/1964 Sb.“, pak je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně zdůraznil, že právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalující strana, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalující strana (dále srov. např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 178).
Nesouhlasí-li žalovaná s tím, že „by žalobce měl a mohl mít nárok na přiznání žalované částky z právního důvodu bezdůvodného obohacení“, pak dovolací soud odkazuje na §451 odst. 1 obč. zák., dle kterého platilo, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, a na §454 obč. zák., jenž stanovil, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000).
V posuzované věci bylo zjištěno (skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá), že dne 24. 11. 2011 uzavřela žalovaná s bývalými manželi K. smlouvu o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Mariánské Lázně spojených s nájmem družstevního bytu na adrese M. L. za dohodnutou cenu ve výši 1.774.000,- Kč a že žalobce poskytl žalované na úhradu tohoto převodu ze svých prostředků částku 1.774.000,- Kč, z toho částku 99.000,- Kč uhradil vkladem v hotovosti dne 11. 11. 2011 přímo na účet zprostředkovatelky převodu obchodní společnosti REINDL REAL ESTATE s. r. o. dle rezervační smlouvy uzavřené žalovanou s touto společností dne 29. 9. 2011, a částku 1.675.000,- Kč uhradil dne 24. 11. 2011 na účet převodců bývalých manželů K. Žalobce tedy za žalovanou splnil její dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Uplatněný nárok žalobce na zaplacení požadované částky - nebylo-li v řízení prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce této částky, ani žalovanou tvrzená konkludentní dohoda, natož pak, že by uvedenou částku žalobce žalované daroval - je tedy třeba posoudit podle §451 odst. 1 a §454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, neboť jako nabyvatelka členských práv a povinností v bytovém družstvu spojených s nájmem družstevního bytu měla žalovaná převodcům zaplatit dohodnutý finanční ekvivalent, který zaplatil žalobce, a o tuto částku se majetek žalované nezmenšil. Žalovanou namítaná okolnost, že žalobce netvrdil a ani neprokázal, že žalovanou částku předal žalované a že peněžité plnění poskytl výhradně ve prospěch žalované, je vzhledem k uvedenému bezpředmětná, jelikož žalobce plnil v její prospěch jednak na účet zprostředkovatelky převodu obchodní společnosti REINDL REAL ESTATE s. r. o. a dále na účet převodců bývalých manželů K.
Nemůže obstát ani názor dovolatelky, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy proto, že jde o šikanózní výkon práva se záměrem jejího poškození a znevýhodnění v důsledku rozchodu účastníků. K této námitce je možno uvést, že posuzování naznačeného aspektu sporu náleží primárně soudům nalézacím, jež jsou vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady. Dovolací soud pak přezkoumá zmíněnou právní otázku toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná). Na ni ovšem navzdory mínění dovolatelky v projednávané věci usuzovat nelze. Při hodnocení sporu ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je nutné mít na paměti, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru o neopodstatněnosti této námitky žalované, za niž žalobce zaplatil úplatu za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu spojených s nájmem družstevního bytu, a pokud žalovaná mu tuto částku na jeho výzvu nehodlala vyplatit, nezbylo mu než se svého nároku domáhat soudní cestou.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). K námitce ohledně „překvapivosti“ rozhodnutí je možno uvést, že za „překvapivé“, je považováno zpravidla rozhodnutí, a to většinou ve věci samé, kterým odvolací soud buď potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, a ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2728/09, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2212/2008, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, a ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1248/2016). O takovou situaci se v daném případě nejedná.
Přestože dovolatelka v dovolání uvedla, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k výrokům II., III., IV. a V. žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznesla.
Protože dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (§243 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo, a žalobci nelze náklady vzniklé mu v tomto řízení podáním vyjádření k dovolání, sepsanému advokátem JUDr. Pavlem Zálišem, podle §146 odst. 3 o. s. ř. přiznat, jelikož zastupování žalobce tímto advokátem skončilo dnem právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, pro dovolací řízení mu soudem ustanoven nebyl, a žalobce ani nepředložil plnou moc k zastupování JUDr. Pavlem Zálišem v dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu