ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5228.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5228/2016-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., P., zastoupeného Mgr. Evou Jechovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V rovinách 336/103, proti žalované Tělovýchovné jednotě Blaník Praha, z. s., identifikační číslo osoby 00564435, se sídlem v Praze 5, Císařská louka, zastoupené JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní 926/10, o určení neplatnosti vyloučení ze spolku a o určení neplatnosti vnitřního předpisu žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 206/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 12 Co 88/2015-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.500,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Martina Sochora, advokáta se sídlem v Praze 7, Veletržní 926/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 20 C 206/2013-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je členem žalovaného a k jeho vyloučení nikdy nedošlo (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že směrnice č. 2/2008-3, je absolutně neplatná (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16.800,- Kč k rukám JUDr. Martina Sochora (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 12 Co 88/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.600,- Kč k rukám JUDr. Martina Sochora (výrok II.).
Soudy obou stupňů posuzovaly včasnost žaloby, kterou se žalobce domáhal navrhovaných určení s odkazem na ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), podle ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „zákon č. 83/1990 Sb.“), neboť oba akty přisuzované žalovanému byly přijaty před uvedeným datem. Dospěly k závěru, že žaloba byla podána až po uplynutí zákonné třicetidenní subjektivní (prekluzivní) lhůty upravené v ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., a to jak ve vztahu k požadovanému určení neplatnosti vyloučení žalobce ze sdružení, tak i pro určení neplatnosti směrnice č. 2/2008-3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný informoval žalobce o jeho vyloučení pro neplacení členských příspěvků v dopise ze dne 13. 2. 2013, který byl žalovanému doručen dne 18. 2. 2013, a na tento dopis sám žalobce reagoval dopisem ze dne 28. 2. 2013. Následně byl o vyloučení ještě vyrozuměn dopisem člena výboru žalovaného, panem R., ze dne 1. 4. 2013. Od 18. 2. 2013 tak žalobci počala běžet třicetidenní lhůta k podání žaloby u soudu. Ta však marně uplynula dne 30. 3. 2013. Žaloba pak byla podána až dne 13. 6. 2013, tedy z pohledu ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. opožděně. Ve vztahu k určení neplatnosti směrnice č. 2/2008-3 odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že směrnice byla přijata na členské schůzi žalovaného dne 14. 4. 2012, na níž byl přítomen i žalobce. Zákonná lhůta k podání žaloby u soudu v tomto případě marně uplynula dne 15. 5. 2012. Podal-li žalobce žalobu, v níž se domáhal určení neplatnosti směrnice, rovněž tak učinil s ohledem na časové omezení uvedené v §15 zákona č. 83/1990 Sb. opožděně. Odvolací soud akceptoval závěr, k němuž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1177/96, dospěl soud prvního stupně, tj. že neurčí-li stanovy občanského sdružení náležitosti vlastních rozhodnutí, pak taková rozhodnutí mohou být činěna neformálně, i ústně, nemusejí obsahovat podpisy jednajících osob nebo poučení o opravných prostředcích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žádá, aby dovolací soud posoudil počátek běhu lhůty pro podání žaloby u soudu ve smyslu §15 zákona č. 83/1990 Sb., tehdy, nesplňuje
-li rozhodnutí žalovaného formální znaky právního úkonu, jež mu lze přisuzovat, tj. není podepsáno oprávněnou osobou. Domnívá se, že rozhodnutí žalované takové náležitosti mít muselo. Současně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) při posuzování počátku běhu zákonné lhůty stanovené §15 zákona č. 83/1990 Sb. pro uplatnění žaloby u soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozsudky soudů obou stupňů za věcně správné. Má za to, že pro otázku vymezenou dovolatelem, není dovolání přípustné, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu ji již vyřešila. Překážku pro věcný dovolací přezkum shledala i v tom, že žalobce v dovolání nevymezil, ke kterému ze dvou uplatněných určovacích nároků, se dovolání váže, a zda se vztahuje k posouzení počátku běhu lhůty subjektivní nebo objektivní, popřípadě lhůt obou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 6. 2013 (srovnej část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:// www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Dovolání žalobce není v projednávané věci přípustné. I když v dovolání není explicitně vymezeno, jaká (dosud) neřešená právní otázka, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, by měla být dovolacím soudem vyřešena, lze ji z obsahového hlediska identifikovat. Žalobce žádá, aby dovolací soud posoudil, zda lze soudní ochranu ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. poskytnout žalobci i proti jiným než formálně bezvadným rozhodnutím žalovaného (z hlediska oprávnění osob žalovaného při tomto úkonu zastupovat) a zda oznámení takových rozhodnutí má vliv na běh lhůt ve smyslu shora citovaného ustanovení. Řešení této otázky ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu se od přijatého judikatorního řešení neodchýlilo a dovolací soud neshledává důvod již vyřešenou otázku posoudit jinak. Tento závěr o (ne)přípustnosti dovolání platí ve vztahu k části napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (o určení, že žalobce je členem žalovaného a k jeho vyloučení nikdy nedošlo).
Pokud jde o potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně, který se vázal k zamítnutí žaloby o určení, že směrnice č. 2/2008-3 je absolutně neplatná, pak dovolatel vůbec přípustnost dovolání nevymezil. Ohledně tohoto nároku přitom není uplatnitelná argumentace dovolatele vztahující se k určení neplatnosti jeho vyloučení, neboť u ní nelze využít námitku nedostatku oprávnění za žalobce jednat s dopadem na formální bezvadnost právního úkonu (jednání) žalovaného. Sluší se dodat, že dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud považuje za potřebné (ve vazbě na závěr o nepřípustnosti dovolání pro vymezenou otázku náležitostí právních úkonů občanských sdružení) upozornit na existující judikatorní závěry, které reflektovaly princip spolkové autonomie občanských sdružení (i v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) a vyjádřily se i k problematice náležitostí jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud ve své judikatuře řešící otázku, jakých rozhodnutí občanského sdružení se může týkat soudní přezkum, akcentoval, že zásadní je v tomto směru intenzita možného zásahu rozhodnutí sdružení do práv jeho člena (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 60/2009). V těchto rozhodnutích je odůvodněn závěr, podle kterého je na místě ingerovat do spolkové autonomie poskytnutím soudní ochrany jeho členům tehdy, je-li rozhodnutím sdružení významným způsobem zasahováno do práv člena sdružení. Z předestřené teze se pak podává, že forma a způsob zveřejnění rozhodnutí, jímž mělo dojít k namítanému zásahu do práv člena sdružení, ve vztahu k uvedenému ustupuje do pozadí, neboť soudní přezkum se odvíjí především od materiálních dopadů rozhodnutí, a nikoliv od způsobu tvorby, zvolené formy rozhodnutí či od všeobecného povědomí o rozhodnutí mezi členy sdružení. Úkolem soudu při přezkumu rozhodnutí orgánu sdružení v intencích §15 zákona č. 83/1990 Sb. pak není vymezovat pravidla pro zajištění řádného chodu sdružení (k čemuž se do značné míry upíná argumentace dovolatele), ale toliko posuzovat soulad rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li jím zasahováno významným způsobem do sféry určitého člena sdružení. Soud tak není povolán určovat, jaké náležitosti by mělo rozhodnutí vykazovat a jakým způsobem by o něm měli být informováni členové sdružení (srovnej též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007).
Uvedené promítnuto do poměrů projednávané věci znamená, že úprava §15 zákona č. 83/1990 Sb. neklade žádné zvláštní nároky na to, jakou formou či způsobem by mělo být rozhodnutí občanského sdružení vyjádřeno, aby mohlo být předloženo k soudnímu přezkumu, a v souladu se zásadou autonomie spolků (vyvěrající z pojetí sdružovacího práva dle článku 20 Listiny základních práv a svobod) ponechává na každém jednotlivém sdružení, aby si samo upravilo, jak chce utvářet svá rozhodnutí a informovat o nich vlastní členy. Konkrétní forma rozhodnutí by v rámci soudního přezkumu nabývala na významu, trvaly-li by na ní stanovy. Je na členech sdružení, aby si ve stanovách zakotvili takový způsob tvorby a ozřejmování rozhodnutí, jenž jim bude vyhovovat a který budou mít za dostatečně informativní. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu) o tom, že žalobce byl o svém vyloučení informován písemně dne 18. 2. 2013 poté, kdy byl výborem žalovaného z členské základny vyškrtnut, čemuž předcházelo písemné upozornění o povinnosti doplatit členské příspěvky v náhradním termínu coby základní povinnosti člena žalovaného. Následně byl členem výboru opětovně informován o vyloučení dne 1. 4. 2013. Stanovy žalovaného (článek III. bod 7.) přitom neobsahují žádná ustanovení o tom, jakou formou a způsobem by mělo být o vyloučení člena rozhodnuto. Je nezbytné, aby byl člen o svém vyloučení písemně zpraven, tj. informován, přičemž není předepsáno, že by se tak mělo stát v podobě formalizovaného rozhodnutí s podpisem osoby oprávněné za žalovaného jednat. Závěr odvolacího soudu (a rovněž i soudu prvního stupně), že k uplatnění žaloby u soudu až dne 13. 6. 2013 došlo s ohledem na marné uplynutí subjektivní (prekluzivní) lhůty třiceti dnů, jež je upravena v §15 zákona č. 83/1990 Sb., opožděně, je proto správný.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu