ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5923.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5923/2017-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. R. , zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , IČO: 00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupenému JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení částky 207.852 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 149/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017, č. j. 30 Co 297/2017-102, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017, č. j. 30 Co 297/2017-102, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. června 2017, č. j. 20 C 149/2016-83, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. srpna 2017, č. j. 30 Co 297/2017-102, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. června 2017, č. j. 20 C 149/2016-83, ve výroku pod bodem I, jímž byla pro vady odmítnuta žaloba – „podání žalobce ze dne 28. 12. 2015 na zahájení řízení“ (výrok I), změnil je ve výroku o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud svým rozhodnutím aproboval závěr soudu prvního stupně, že žaloba, jíž se žalobce domáhá po žalované zaplacení specifikované částky z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby vnesené jeho předchůdcem do zemědělského družstva (§20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), je vadná pro nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Podle závěru odvolacího soudu není žalobcem uplatněný nárok, jehož nositelem měl být jeho právní předchůdce, co do skutkových okolností jej zakládajících dostatečně vylíčen a individualizován, jestliže žaloba postrádá i specifikaci toho, co má být takto nahrazeno, totiž popis vneseného či odňatého živého a mrtvého inventáře a zásob. K tomu odvolací soud dodává, že poskytovaná náhrada podle zákona slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby a nelze ji primárně poskytnout v penězích. Takto neúplné skutkové vylíčení věci – dle závěru odvolacího soudu – představuje vadu žaloby, jež ji činí neprojednatelnou. Zmíněný nedostatek se žalobci nepodařilo odstranit ani na základě kvalifikované výzvy soudu (§43 odst. 1 o. s. ř.), pročež jde o vadu žaloby, jež brání pokračování v řízení, tedy nevyhnutelně vede k jejímu odmítnutí (§43 odst. 2 věty první o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) spatřuje žalobce (dovolatel) v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ (kdy se pak z obsahu dovolání podává, že napadené rozhodnutí považuje dovolatel za rozporné s jím odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu); jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jako nesprávný dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu, že žaloba nemá zákonem požadované podstatné náležitosti, jemuž oponuje argumentací, že v žalobě byly dostačujícím způsobem vylíčeny i rozhodující skutečnosti z hlediska uplatňovaného práva a nejde tedy o žalobu, jíž by nebylo možno věcně projednat. Dovolatel je přesvědčen, že uplatňovaný restituční nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, jehož nositelem byl již jeho předchůdce, je v jeho podáních jednoznačně a nezaměnitelně individualizován. Postup odvolacího soudu označuje za projev přepjatého formalizmu, jímž jsou na žalobce kladeny nároky jdoucí nad rámec zákona. Současně dovolatel namítá, že ani usnesení soudu prvního stupně o výzvě k odstranění vad podání nedostálo požadavkům zákona, ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., jestliže v něm obsažená instrukce na doplnění žaloby nebyla formulována natolik určitě a srozumitelně, tak, aby mohly nastat zákonem předpokládané účinky řádné výzvy. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovoláním napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, event. zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl. II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před 30. 9. 2017, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka projednatelnosti žaloby, se zřetelem na rozsah v ní vylíčených rozhodujících skutečností), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žaloba v projednávané věci (jíž součástí je i její doplnění učiněné v reakci na usnesení o výzvě soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř., datované 6. 3. 2017), nesplňovala zákonem stanovené náležitosti, konkrétně co do vylíčení rozhodujících skutečností, jež považuje odvolací soud do té míry za neúplné, že žalobu nelze věcně projednat, v situaci, kdy žalobce nevylíčil všechny rozhodné okolnosti z hlediska uplatňovaného práva, za něž odvolací soud mj. považuje i identifikaci konkrétně vneseného živého a mrtvého inventáře a zásob (má-li být předmětem tohoto řízení nárok na jeho náhradu dle §20 zákona o půdě, dodávaje, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady nebyl by patrně ani důvodný).
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle ustálené soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 1998, poř. č. 4; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, jež je spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, vydanými po 1. 1. 2001, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012).
Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj, tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
Přestože vylíčení rozhodujících skutečností má zásadně obsahovat již sama žaloba, jako výjimku z uvedené zásady, jež by proto měla být aplikována restriktivně, soudní praxe připouští, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z vylíčení rozhodujících skutečností, jak je obsaženo v žalobcem podané žalobě a jejím doplnění ze dne 6. 3. 2017, učiněné v reakci na výzvu soudu dle §43 odst. 1 o. s. ř., se podává, že zaplacení částky 207 852 Kč se specifikovaným příslušenstvím se žalobce domáhá jako poměrné části pohledávky, jíž měl (v rozsahu jedné poloviny) nabýt děděním po svém otci M. R. (odkazuje přitom na usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 1997 č. j. D 1085/96-81), který měl být nositelem nevypořádaného restitučního nároku vůči Státnímu statku Jeneč s. p. (žalovanému), činicím celkem 415 704 Kč. Součástí žaloby je, mimo jiné, i odkaz na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, regionálního odboru Nymburk, ze dne 15. 12. 1992, č. j. MB 584-58/92, které je její přílohou a jímž bylo rozhodováno o určení povinné osoby k uspokojení restitučního nároku za vnesený /odňatý/ živý a mrtvý inventář, jakož i zásoby, který od právního předchůdce žalobce převzalo na základě zápisu ze dne 3. 5. 1958 „JZD Chudoplesy“ a kdy povinnou osobou k uspokojení tohoto nároku byl zmíněným rozhodnutím určen Státní statek Katusice, jehož nástupcem má být – jak se v podané žalobě taktéž uvádí – právě žalovaný. V doplnění žaloby, učiněném na výzvu soudu, pak žalobce upřesnil, že uplatňuje právě nárok na náhradu za jeho předchůdcem vnesený (odňatý) živý a mrtvý inventář a zásoby, odkazuje v této souvislosti i na příslušná ustanovení zákona o půdě.
Závěr odvolacího soudu, že vylíčení rozhodujících skutečností je v podané žalobě do té míry vadné (neúplné), že neumožňuje individualizaci skutku, na jehož základě žalobce uplatňuje právo na zaplacení peněžité částky, tedy že není jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, s ohledem na výše rekapitulované skutkové vylíčení (z nějž je zřejmé, že žalobce žádá náhradu za živý a mrtvý inventář vznesený v rozhodné době jeho předchůdcem do identifikovaného zemědělského družstva) očividně neobstojí.
Z hlediska identifikace nároku také není významné, že vylíčení některých rozhodujících skutečností je obsaženo nikoliv přímo v žalobě či jejím doplnění, nýbrž v připojené listině, na níž žaloba odkazuje. Na projednatelnost žaloby nemá pak vliv ani to, zdali žalobce již v žalobě samotné současně bezezbytku splnil svou povinnost tvrzení, zda vylíčil všechny rozhodující skutečnosti z hlediska hmotného práva, ani to, zda je žaloba důvodná (zda žalobci lze přiznat vůči žalované žalobním petitem požadované plnění). Žaloba, která je projednatelná, nemusí být totiž žalobou, na jejímž základě lze žalobnímu požadavku vyhovět; tomu – vedle samotné nedůvodnosti nároku – může bránit i ta okolnost, že ani v pozdějším průběhu řízení nebyly uplatněny všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci (srov. §101 odst. 1 o. s. ř.).
Nepřiměřený je i ten závěr odvolacího soudu, že při uplatňování nároku na náhradu za vnesený či odňatý živný a mrtvý inventář a zásoby (§20 zákona o půdě) musí žalobce vždy provést i přesnou identifikaci vnesených či odňatých věcí. Sám zákon totiž předpokládá, že v řadě případů již nebude možné prokázat odnětí nebo vnesení konkrétních věcí, nebo nebude možné určit jejich hodnotu, a pro zjištění výše náhrady proto stanoví pomocná hlediska (srov. §20 odst. 6 zákona o půdě a jej provádějící nařízení vlády České republiky č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby). Žalobce je tak v zásadě povinen prokázat toliko skutečnost vnesení (odnětí) inventáře do zemědělského družstva, nikoliv už jeho skutečný rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 Cdo 174/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2238/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2098/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3191/2015). Přesné identifikace vnesených (odňatých) věcí není proto třeba ani při vylíčení rozhodujících skutečností coby jedné z náležitostí žaloby podle §79 odst. 1 o. s. ř., jestliže předmětem řízení není nárok na jejich vrácení, nýbrž na poskytnutí stanovené náhrady. Uplatňovaný nárok je přitom nárokem dovozovaným z restitučního předpisu, při jehož aplikaci měl by být šetřen jeho účel, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (viz preambule zákona o půdě).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu – a to již z důvodů shora vyložených – správné není.
V takovém případě pozbývají své závažnosti další námitky dovolatele, jimiž kritizuje postup soudu v řízení, namítaje zejména nízkou míru instruktivnosti usnesení o výzvě k odstranění vad podání.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody rozhodnutí platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu