ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.6040.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 6040/2017-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. K. , b) P. K. , a c) J. K. , všech zastoupených JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, za účasti 1. OKD, a.s. , IČ 268 63 154, se sídlem v Karviné-Dolech, Stonavská 2179, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 361/9, 2. České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 3. DIAMO, státního podniku , IČ 000 02 739, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, s adresou pro doručování: DIAMO, státní podnik, odštěpný závod ODRA, Ostrava-Vítkovice, Sirotčí 1145/7, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 8/2008, 60 C 133/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2017, č. j. 8 Co 44/2017-342, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit první účastnici na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Jirouska do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a zbylými účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 60 C 8/2008, 60 C 133/2008-310, zamítl žádost právního předchůdce žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. v rozsahu týkajícím se nemovitostí v k. ú. S., obci O., části parc. o výměře 7.550 m 2 a části parc. o výměře 555 m 2 (výrok I.), čímž nahradil blíže identifikovaná správní rozhodnutí (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výrok IV.). Opíraje se mimo jiné o rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 23. 1. 2007, č. j. 25865/06-17170, potvrzené rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 25. 5. 2007, č. j. 14986/2007-10000, podle něhož se na shora uvedené pozemky nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a poukazuje na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. Konf 4/2003, ztotožnil se s názorem správního orgánu artikulovaným v přezkoumávaném rozhodnutí a žádost na vydání předmětných pozemků považoval za neoprávněnou, neboť v době jejich přechodu na stát se nejednalo o zemědělské pozemky ve smyslu §1 a §30 zákona o půdě. Nebylo-li však z napadeného rozhodnutí zřejmé přesné umístění dotčených pozemků, resp. jejich částí, nahradil soud rozhodnutí správního orgánu, k čemuž nechal vypracovat geometrický plán, jenž je nedílnou součástí výroku rozsudku.
K odvolání žalobců přezkoumal toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 8 Co 44/2017-342, zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II.) i státu (výrok III.). Odvolací soud s poukazem na shora vzpomínané rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu potvrzené rozhodnutím ministra zemědělství uvedl, že nejedná-li se o zemědělské pozemky ve smyslu zákona o půdě, nemohly o nich správní orgány rozhodovat, žalobou napadená rozhodnutí pozemkového úřadu i Ústředního pozemkového úřadu proto považoval za nicotná a nemající právní účinky. Neexistují-li tudíž akty, jež by mohly být soudním verdiktem nahrazeny, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pročež odvolací soud v souladu s ustanovením §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalobci, spatřujíce jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. v otázce procesního práva (týkající se aplikace §250r o. s. ř. ve znění účinném ke dni 12. 9. 1996 ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů vydaným po jeho zrušení), jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Za nesprávný pokládají postup pozemkového úřadu, neřídil-li se závazným právním názorem vysloveným Krajským soudem v Ostravě (jenž uplatněnou žádost posuzoval jako nárok, na nějž je zákon o půdě použitelný) v rozsudku, jímž bylo jeho předchozí správní rozhodnutí zrušeno pro skutkové nedostatky. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že vycházel z rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu a ministra zemědělství vydaných v pochybnostech (§17 odst. 6 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012), jež je pro nerespektování závazného právního názoru též nutné shledat nicotnými. Z řečených důvodů proto žádají zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se negativně vyjádřila první účastnice, jež, ztotožňujíc se s náhledem soudu odvolacího, navrhla dovolání zamítnout.
Třetí účastník vyjádřil názor, že na dovolateli předestřené otázce napadené rozhodnutí nespočívá, přičemž i kdyby bylo Nejvyšším soudem shledáno přípustným, považuje je za nedůvodné. Navrhl proto jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, poněvadž žalobci vymezují přípustnost svého podání skrze otázku procesního práva vztahující se k aplikaci §250r o. s. ř. ve znění účinném ke dni 12. 9. 1996, opomíjejíce přitom, že na jejím vyřešení (jež v judikatuře Nejvyššího soudu postrádají) napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí.
Pro rozhodnutí krajského soudu byl v daném případě určující závěr o nicotnosti žalobou napadených rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek jejich pravomoci, z čehož dovodil absenci předmětu sporu v aktuálním soudním řízení, jež pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení po zrušení rozsudku soudu prvního stupně zastavil. Ve vztahu k popsanému pro rozhodnutí podstatnému úsudku odvolacího soudu se dovolateli akcentovaná potřeba vyřešení aplikovatelnosti §250r o. s. ř. ve znění účinném ke dni 12. 9. 1996 na správní rozhodnutí vydaná po derogaci citovaného ustanovení jeví být irelevantní. Předkládají-li žalobci k posouzení otázku procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí zjevně nespočívá, nemohou jejich námitky založit přípustnost dovolání, neboť se tak domáhají odpovědi, jež by v kontextu řešeného sporu byla ryze teoretickou bez významu pro rozhodnutí ve věci (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4781/2016, obdobně též ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1505/2014).
Proti výše nastíněnému úsudku odvolacího soudu, vycházejícímu ze závěru o nedostatku pravomoci pozemkového úřadu k rozhodnutí ve věci, žalobci ve svém podání adekvátně nebrojí, budují-li svou argumentaci výhradně na výtkách vůči správním rozhodnutím nerespektujícím dle jejich mínění závazný právní názor soudu, jenž dotčené pozemky posuzoval jako zemědělské. Dovolatelé přitom přehlíží, že o charakteru pozemků bylo s jistotou rozhodnuto až po vydání jimi prosazovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě rozhodnutím v intencích §17 odst. 4 zákona o půdě. Vyjadřují-li snad nesouhlas s posouzením kvality (ve smyslu existence) žalobou napadených rozhodnutí, činí tak toliko náznakem bez patřičného provázání s některou z otázek dle §237 o. s. ř. při současném zpochybňování rozhodnutí vydaných správními orgány v pochybnostech podle §17 odst. 4 zákona o půdě, jež pokládají rovněž za nicotná. Tato ovšem nejsou předmětem aktuálního řízení. Pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčová úvaha tak nutně zůstala stran dovolacího přezkumu, poněvadž se jí Nejvyšší soud, jenž není kompetentní zabývat se důvody v dovolání řádně nepředestřenými (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody), nemohl blíže věnovat.
Vzhledem k uvedenému je tedy zřejmé, že žalobci nepoukázali na žádnou otázku, pro niž by na jejich dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastnici 1. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy první účastnice právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Ve vztahu mezi dovolateli a účastníky 2. a 3. pak rozhodl Nejvyšší soud s tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, druhé účastnici v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a třetí účastník (DIAMO, státní podnik), jenž podal vyjádření k dovolání, nebyl v řízení před dovolacím soudem zastoupen advokátem, přičemž náhradu hotových výdajů nepožadoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu