ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.6085.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 6085/2017-432
USNESENÍ
ejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Rýmařov , se sídlem v Rýmařově, Školní náměstí 207/3, IČ 487 71 007, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Lihovarská 1335/9, a 2) R. V. , P. – B., zastoupenému Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 176/2014, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2017, č. j. 15 Co 294/2016-282, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě výrokem I. rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j.
15 Co 294/2016-282, potvrdil k odvolání žalovaných rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 4. 2016, č. j. 12 C 176/2014-199 [jímž určil, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č., trvalý travní porost, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. pro katastrální území R., obec Rýmařov, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště B., tak, jak byl vymezen v geometrickém plánu č. vyhotoveném G. S., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako příloha č. 1 (výrok I.), žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 36.878,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky (výrok II.) a žalovanému 2) dále uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč na účet Okresního soudu v Bruntále (výrok III.)]; dále žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek, jak byl vymezen v označeném geometrickém plánu, je třeba považovat za původní majetek právního předchůdce žalobkyně ve smyslu §2 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb., který mu byl odňat bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a že kupní smlouva uzavřená dne 19. 10. 2005 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 11. 2005) mezi právním předchůdcem žalované 1) Pozemkovým fondem České republiky (dále též jen „Fond“) a žalovaným 2) o převodu označeného pozemku podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ve vztahu k námitce žalovaných, spočívající v tvrzení o dobré víře žalovaného 2) ve správnost aktů veřejné moci, a to jak Fondu, který v kupní smlouvě výslovně prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření této smlouvy bránily, tak i katastrálního úřadu, jenž vklad vlastnického práva žalovaného 2) povolil, odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalovaný 2) nemohl vlastnictví k pozemku ve smyslu §134 obč. zák. vydržet, jelikož jeho dobrá víra byla přetržena výzvou žalobkyně z ledna 2013 k odstranění protiprávního stavu, takže od vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného 2) ke dni 7. 11. 2005 neuplynula desetiletá vydržecí doba. Dále poukázal na to, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 bylo sice dovozeno, že blokační ustanovení může být, byť výjimečně, prolomeno, avšak v dané věci žádné mimořádné okolnosti, „jež by skrze ochranu dobré víry žalovaného 2)“ vedly k prolomení účinků §29 zákona o půdě, neshledal, neboť žalovaná 1) je vlastníkem pozemku od roku 1949, přičemž od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka se daná věc liší již tím, že oba žalovaní byli účastníky neplatné kupní smlouvy, avšak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a dalších vyjmenovaných rozhodnutích uvedl, že „k ochraně dobré víry nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele po nevlastníkovi“, a dále tím, že předmětný pozemek není zastavěn stavbou zemědělského charakteru spojenou s podnikáním - zemědělskou výrobou žalovaného 2) či jeho rodiny, když pozemek je využíván jako pastvina pro chov skotu, a nejedná se o ucelený, funkčně spojený soubor staveb a pozemků tak, jako v případě nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2166/10; rodina žalovaného se zabývá zemědělskou výrobou v dané oblasti již 20 let a je tedy zjevné, že s předmětným pozemkem není jeho podnikání historicky spojeno, ani na něm není existenčně závislé. Navíc pozemek mající charakter pastviny je možno z hlediska jeho využití nahradit jiným vhodným pozemkem a nejedná se proto o zcela funkční závislost na zemědělské nemovitosti jako v případě posuzovaném Ústavním soudem. K námitkám žalovaného 2), že se předmětný pozemek nachází v tzv. Sudetech a že měl být znárodněn na základě Benešových dekretů, odvolací soud poukázal na to, že až do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. platil pro nabývání a pozbývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v pozemkové evidenci princip intabulace. K dále namítané okolnosti, že pozemek nelze vydat oprávněné osobě z důvodu, že se na něm nachází veřejně prospěšná stavba pro energetiku (vedení 400 KV V458 TR Krasíkov-Horní Životice), uvedl, že ji lze zkoumat až v rámci postupu podle §9 zákona č. 428/2012 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka z hlediska soudní ochrany dobré víry vlastníka, který nabyl státní zemědělský pozemek od státu/Pozemkového fondu ČR v dobré víře, a to v době, kdy ještě nenabyl platnosti a účinnosti zákon č. 428/2012 Sb. za situace, kdy po nabytí účinnosti tohoto zákona je tento pozemek nyní nárokován církví, tj. zdali tato dobrá víra nabyvatele nemá přednost před tzv. legitimním očekáváním církve na majetkovou restituci a zdali právě na tyto situace nedopadá finanční náhrada, která se církvi dle zákona č. 428/2012 Sb. vyplácí“, když má právě za to, že finanční náhrada měla na tyto situace dopadat a legitimní očekávání církevní právnické osoby na odstranění historické majetkové křivdy bylo poskytnutím finanční náhrady v těchto případech zcela saturováno. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž mu především vytýká, že se nezabýval námitkou, že pozemek nelze vydat, neboť je zastavěn veřejně prospěšnou stavbou, takže jeho rozhodnutí je v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 349/2017. Dále namítá, že v dané věci „nedošlo k nalezení rovnováhy mezi ochranou dobré víry nabyvatele církevního majetku a legitimním očekáváním církevní právnické osoby na odstranění historické majetkové křivdy“, a že naopak jsou touto restitucí způsobovány další křivdy nejen jemu, ale celé jeho rodině, což je nepřípustné (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, body 35 a 36). Relevantní judikatura Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ovšem jednoznačně stanoví, že „cíl restitucí je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy“. V této souvislosti poukazuje na to, že jeho rodina hospodaří na Rýmařovsku přes 20 let, že chová víc než 50 kusů skotu, že obhospodařuje zemědělské pozemky, zejména pastviny, a že napadeným rozhodnutím je připravován o jediný zdroj příjmů. Soudy obou stupňů tak měly v tomto případě zohlednit jeho specifické postavení, jelikož jako kupující jednal v plné důvěře, že Fond postupuje při své činnosti v souladu s platným právem, a nemohl vědět, že pozemek zařazený do veřejné nabídky může být historickým církevním majetkem, když Fond v kupní smlouvě výslovně prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření kupní smlouvy bránily; vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pak provedl katastrální úřad, jehož zákonnou povinností bylo převod podle §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. prověřit. Ústavní soud přitom v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2166/10 vyslovil, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního aktu nebo aplikace práva (shodně judikoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3249/2011). Dále dovolatel poukázal na to, že podle zákona č. 428/2012 Sb. nejsou fyzické osoby povinnými osobami a že podle §15 tohoto zákona církve obdrží paušální finanční náhradu, přičemž v případě římskokatolické církve jde o částku 47.200.000.000,- Kč. Nesprávně též odvolací soud posoudil námitku, že „předmětný pozemek se nachází v tzv. Sudetech, a měl tedy být znárodněn na základě Benešových dekretů odkazem na intabulační princip (§431, §436 a §444 zákona č. 946/1811, obecného zákoníku občanského), jelikož tyto dekrety působily ex lege (dekrety nabyly účinnosti již jejich vyhlášením, je zde určitá analogie s tzv. obecními restitucemi dle zákona č. 172/1991 Sb.)“. Za zcela nespravedlivé pak dovolatel považuje to, že mu byla uložena povinnost hradit náklady řízení společně se státem, včetně soudního poplatku, ačkoliv je zjevné, že vzniklou situaci z uvedených důvodů nezavinil, a že naopak byly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. (v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04). Konečně pak dovolatel namítá, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků soudního řízení, když dne 27. 7. 2017 nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení odvolacího jednání z důvodu náhlé zdravotní indispozice jeho právního zástupce bez možnosti zajištění substituce, ačkoliv v případě jiného účastníka tentýž odvolací soud postupoval opačně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o „odklad vykonatelnosti předmětných rozsudků“, neboť „je zjevné, že jsou vůči němu i jeho rodině likvidační“.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby bylo zamítnuto. Žalovaná 1) v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s tvrzeními žalovaného 2) uvedenými v dovolání, vyjma toho, že na její žádost bylo odročeno jednání nařízené odvolacím soudem na 13. 6. 2017.
Usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 28 Cdo 6085/2017-427, Nejvyšší soud návrh žalovaného 2) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2017, č. j. 15 Co 294/2016-282, zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného 2) splňuje zákonem stanovené náležitosti, právní otázka v něm předestřená však přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Tyto soudy již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond ČR, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení §29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015 - ústavní stížnost proti němu podanou zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016 - ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09). S popsanými východisky je právní posouzení přezkoumávané věci odvolacím soudem souladné (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017).
V již citovaném nálezu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, Ústavní soud vyslovil následující: „Závěr, že rozpor převodu majetku s §29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takovéto situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku. Okolnosti věci by musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelových práv, a to tím spíše, že stěžovateli jako předchozímu vlastníku zůstává vůči státu majetkový nárok na uspokojení jeho práva ať už vydáním jiného pozemku či finančním ekvivalentem“. Dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, v němž dospěl k závěru, že „církevní právnické osoby mají zákonem založeno legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku; vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, a to bez ohledu na zákonný zákaz a práva historických vlastníků jiným restituentům jako náhradní pozemky, prohloubil zásah do práv historického vlastníka, jenž započal v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen převodem na třetí osobu. Zákonodárce vložil do §18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi interpretační pravidlo „in favorem restitutionis“, které je založeno na názoru Ústavního soudu vyjadřovaném již dříve při řešení restitučních otázek. Nastolení stavu, který zajistí naplnění legitimního očekávání na vypořádání historického církevního majetku, je za takové situace ústavně konformní“. V obou těchto nálezech Ústavní soud současně připomenul, že „za účinnosti §29 zákona o půdě byl (tedy) převod historického majetku církví absolutně neplatný, čehož důsledkem v zásadě bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí“.
Neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 19. 10. 2005 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 11. 2005) mezi právním předchůdcem žalované 1) Pozemkovým fondem ČR a žalovaným 2) o převodu označeného pozemku podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. způsobil její rozpor s §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. K prolomení naznačených blokačních účinků pak (jak již bylo nastíněno shora) sama dobrá víra (i kdyby objektivně existovala) subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, nepostačuje. V posuzované věci pak nejsou (z důvodů uvedených již odvolacím soudem) dány okolnosti vskutku mimořádné povahy, jež by snad odůvodňovaly judikaturou předvídanou suspenzi blokačních účinků §29 zákona o půdě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016), přičemž zmiňovaný institut finanční náhrady dle §15 zákona č. 428/2012 Sb. (jak již Nejvyšší soud podotkl v usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016) svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se §29 zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Úsudek odvolacího soudu pokládající kupní smlouvu za neplatnou lze proto označit za souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Poukaz dovolatele na to, že Fond v kupní smlouvě ze dne 19. 10. 2005 výslovně prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření kupní smlouvy bránily, není relevantní, neboť současně se v této smlouvě uvádí, že žalovaný 2) jako kupující vzal „na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek neplatnost této smlouvy od samého počátku“.
Námitka dovolatele, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, je nepřípadná, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., jenž rozhodl, že církevní právnické osobě jako oprávněné osobě se nevydávají specifikované pozemky, neboť se nacházejí v koridoru rychlostní silnice R 35, která byla v Zásadách územního rozvoje (schválené územně plánovací dokumentaci) stanovena jako veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury, a nikoli v řízení o určení vlastnického práva státu k pozemku na základě žaloby podané církevní právnickou osobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., na němž se nachází energetické vedení.
Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku, že „předmětný pozemek se nachází v tzv. Sudetech, a měl tedy být znárodněn na základě Benešových dekretů odkazem na intabulační princip (§431, §436 a §444 zákona č. 946/1811, obecného zákoníku občanského), když v daném případě tzv. Benešovy dekrety působily ex lege (dekrety nabyly účinnosti již jejich vyhlášením, je zde určitá analogie s tzv. obecními restitucemi dle zákona č. 172/1991 Sb.)“, přípustnost dovolání taktéž nezakládá, neboť ve vztahu k ní neuplatnil žádnou dovolací argumentaci a ani nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Námitkou, že „v odvolacím řízení bylo porušeno právo žalovaného 2) na spravedlivý proces a rovnost účastníků soudního řízení, když dne 27. 7. 2017 nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení odvolacího jednání z důvodu náhlé zdravotní indispozice jeho právního zástupce bez možnosti zajištění substituce“, dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., která ale způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) není (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost). Přitom ke zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož žalovaný 2) napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti části výroku I., kterou potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a výrok III. o soudním poplatku, a proti výroku II., jímž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu žalovaný 2) v dovolání argumentoval tím, že „vzniklou situaci“ z jím uvedených důvodů „nezavinil, a že naopak byly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř.“, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04, v němž bylo zdůrazněno, že „i rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci“ a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení“.
V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud - zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu - dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže rozhodl o nákladech řízení účastníků (před soudy obou stupňů) a o soudním poplatku podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Spatřuje-li žalovaný 2) důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. v tom, že ke vzniku tohoto sporu vedl ve svých důsledcích postup žalované 1) a že mu „bylo odňato vlastnické právo k pozemku, který nabyl na základě kupní smlouvy od státu, za který zaplatil a více než 8 let byl v dobré víře, že je vlastníkem pozemku“, pak v této jeho argumentaci mu přisvědčit nelze, neboť již v kupní smlouvě ze dne 19. 10. 2005, kterou s Fondem uzavřel, se výslovně uvádí, že žalovaný 2) jako kupující vzal „na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek neplatnost této smlouvy od samého počátku“, přičemž nepřiměřenými se nejeví ani důvody, pro něž odvolací soud v dané věci neaplikoval §150 o. s. ř.; žalovanému 2) dal sice za pravdu, že svým chováním nezavdal základní příčinu vzniku tohoto sporu, nicméně současně neučinil ničeho, aby soudnímu řízení v této věci zabránil poté, co obdržel od žalobkyně vyrozumění o jejím stanovisku k nezákonnému převodu vlastnictví předmětného pozemku do jeho majetku, a vyzval ho k odstranění protiprávního stavu a navrácení nemovitosti do vlastnictví žalované 1), z čehož dovodil, že náklady řízení v této věci vznikly rovněž přičiněním žalovaného 2). Ze spisu se přitom nepodávalo, že by majetkové, sociální či osobní poměry žalovaného 2) byly nepříznivé, když sám ve svých podáních poukazoval na to, že je soukromě hospodařící zemědělec, že jeho rodina hospodaří na Rýmařovsku přes 20 let na 100 ha zemědělské půdy a chová více než 50 kusů skotu (přičemž v průběhu řízení o osvobození od soudních poplatků nepožádal). Pokud pak jde o část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku, pak ani v tomto rozsahu nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout za stavu, kdy žalovaný 2) nebyl v řízení úspěšný a jako jediný z účastníků nebyl od soudních poplatků osobně osvobozen (srov. §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen). Odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že nevzal v úvahu ustanovení 150 o. s. ř. a odepřel tak dovolateli právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Jen pro úplnost je možno dodat, že pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému ze společníků, jde o nerozlučné společenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011). Právě o takový případ se na straně žalovaných v dané věci jedná.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů dovolání žalovaného 2) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) je odůvodněn §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., jelikož dovolatel s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo, a žalobkyni v něm vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.100,- Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč je žalovaný 2) povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1), jež podala vyjádření k dovolání žalovaného 2), v němž projevila souhlas s jeho námitkami, a žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení jí tak nevznikly, pak účastníci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13 března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu