ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.728.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 728/2018-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně O. Ř. , bytem v P., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 117/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 20 Co 223/2015-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 3 C 117/2013-298, udělil za žalovanou souhlas s uzavřením dohody o bezúplatném převodu pozemků parc. č. a č. kat. území H. B. k uspokojení restitučního nároku původní žalobkyně B. K. (částečně jako oprávněné osoby a částečně jako dědičky po oprávněné osobě) na převod náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v hodnotě 482.273,55 Kč za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z rozhodnutí pozemkového úřadu, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 3.196,45 Kč; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR - dále jen „Fond“) postupovala při uspokojování restitučního nároku právní předchůdkyně žalobkyně liknavě a svévolně, a že právní předchůdkyni žalobkyně proto svědčí právo na převedení náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006. Ohledně pozemků požadovaných žalobkyní soud zjistil, že jsou ve vlastnictví České republiky, že žalovaná k nim má právo hospodaření, že v platném územním plánu, jenž nabyl účinnosti dne 23. 10. 2014, jsou pozemky parc. č. vymezeny jako „návrhová plocha, bydlení v rodinných domech městské a příměstské“, pozemky parc. č. jako „přestavbová plocha, bydlení v rodinných domech městské a příměstské“, a pozemky parc. č. jako „stabilizovaná plocha, plocha zemědělská, přičemž současně s uvedeným využitím jsou části těchto pozemků součástí lokálního biokoridoru jako součásti územního systému ekologické stability, jenž je zařazen mezi veřejně prospěšná opatření (pro která lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit)“. Při stanovení ceny náhradních pozemků soud odkázal na §28a zákona o půdě, podle nějž se náhrady poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. V. Bártla a z jeho výpovědi před soudem, který je všechny ocenil částkou 485.470,- Kč jako pozemky zemědělské (neboť nebyla zpracována vyšší forma plánování než územní plán). Soud prvního stupně na základě výpovědi znalce Ing. V. Bártla dovodil, že územní plán ještě neznamená, že na předmětných pozemcích dojde k realizaci bytové výstavby, a uzavřel, že vydání požadovaných pozemků právní předchůdkyní žalobkyně nebrání §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), ani §2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jež citoval. Současně právní předchůdkyni žalobkyně uložil povinnost zaplatit žalované částku 3.196,45 Kč tak, aby na její straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalované.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 11. 2015, č. j. 20 Co 223/2015-336, rozsudek soudu prvního stupně pro částečnou nepřezkoumatelnost a nesprávné ocenění některých pozemků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním původní žalobkyně; vzhledem ke zjištění, že dne 7. 6. 2016 zemřela a že její právní nástupkyní, která dědictví po ní neodmítla, je její dcera O. Ř., rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 1013/2016-379, podle §107 odst. 1 a 2 a §243b o. s. ř. tak, že v řízení bude na místě dosavadní žalobkyně pokračováno s O. Ř.
Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 1013/2016-383, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že bez dalšího přisvědčil odvolací námitce žalované, že cena žalobkyní požadovaných pozemků má být určena podle §11a odst. 13 zákona o půdě, a nikoliv podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006 (§28a zákona o půdě, tj. v cenách platných ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) a že se nezabýval námitkou žalované, že pozemky parc. č. právní předchůdkyní žalobkyně vybrané „nelze vůbec převést“, neboť tomu brání §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.; dovolací soud se neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně je částečně nepřezkoumatelné.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 20 Co 223/2015-480, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 49.479,- Kč k rukám „advokáta žalobkyně“ (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku právní předchůdkyně žalobkyně liknavě a svévolně, což jí založilo právo žádat o převedení pozemků, které nebyly zařazeny do veřejné nabídky. Ohledně námitky žalované, že převedení některých pozemků vybraných právní předchůdkyní žalobkyně brání zákonná překážka uvedená v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (podle něhož jako náhradní pozemky ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. nelze převádět zemědělské pozemky určené územním plánem nebo regulačním plánem nebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury) zjistil z vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru rozvoje města, úseku územního plánování a GIS, ze dne 2. 10. 2017, že na pozemcích parc. č. je územním plánem vymezen lokální biokoridor, že pozemky parc. č. jsou dotčeny elektrickým vedením a plynovodem a že pozemky parc. č. jsou dotčeny vedením kanalizace. Dospěl k závěru, že žádná z uvedených skutečností nepředstavuje překážku převedení pozemků ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť v žádném z uvedených případů nejde o veřejně prospěšnou stavbu ani o stavbu dopravní infrastruktury; tomu odpovídá i sdělení Stavebního úřadu města Havlíčkův Brod ze dne 3. 8. 2017 a ze dne 15. 5. 2017 poskytnuté dle citovaného ustanovení, v němž se uvádí, že pro účely převodu u nich žádná překážka dána není. „Zřízení biokoridoru sice nepředstavuje překážku vydání ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. a existující či závazně naplánovaný biokoridor by mohl vlastníka pozemku omezit v jeho vlastnickém právu, takže použití takového pozemku jako pozemku náhradního by bylo zřejmě nevhodné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Aos 3/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), avšak žalovaná existenci biokoridoru, byť v plánované podobě, v dostatečně věrohodné míře neprokázala“, neboť „nebyla schopna v územním plánu označit pasáž, z níž má uvedené tvrzení vyplývat, a nenalezl ji ani odvolací soud“. Odvolací soud tak neshledal žádné důvody, pro něž by pozemky nemohly být převedeny na žalobkyni. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně ohledně stanovení hodnoty náhradních pozemků, jakož i s tím, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 3.196,45 Kč na vyrovnání rozdílu mezi hodnotou restitučního nároku a hodnotou vybraných náhradních pozemků. Vzhledem k tomu, že ohledně ocenění odňatých pozemků žalobkyně setrvala na výši svého restitučního nároku v rozsahu 482.273,55 Kč, neboť neměla zájem prokazovat, že u některých z nich byly splněny předpoklady pro jejich ocenění jako pozemků stavebních, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z takto určené hodnoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné, neboť „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
1. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe, a to od následujících rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu:
a) usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, podle kterého se měl soud zabývat sdělením příslušného úřadu územního plánování k posouzení otázek, zda se v případě vybraných náhradních pozemků jedná o pozemky, jež nelze převést jako náhradní podle zákona o půdě,
b) rozsudku Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1284/2012, podle kterého rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá,
c) nálezu Ústavního soudu I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2017, z jehož čl. 31 citujeme: „ Realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat. …. V čl. 35 předmětného nálezu Ústavní soud konstatuje: „vztah mezi funkcí předmětného pozemku jako součásti veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku je nutno rozhodnout ve prospěch veřejného statku …. nevratná změna účelu užívání pozemku brání jeho vydání a opačné řešení by se dostalo do kontraindikace s účelem pozemkové restituce deklarovanými v preambuli a v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě.“
2. která dosud nebyla v řízení před dovolacím soudem vyřešena, a to
a) Lze uložit žalující oprávněné osobě povinnost zaplatit žalované na vyrovnání rozdílu mezi hodnotou restitučního nároku a hodnotou „vydaných pozemků“, když žalobkyně bude i po realizaci práv z rozsudku odvolacího soudu stále disponovat neuspokojeným restitučním nárokem z dalšího správního rozhodnutí (zde č.j. PÚ/6249/93-2066/A11 ze dne 13. 6. 1995, pravomocné dne 25. 7. 1995)?
b) Pokud je odpověď na otázku ad a) ano, jak má být stanovena výše takového plnění?“
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v „dostatečně věrohodné míře“ neprokázala existenci biokoridoru, když sdělení příslušného orgánu územního plánování, a to Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru rozvoje města, úseku územního plánování, ze dne 2. 10. 2017 existenci biokoridoru prokazuje zcela jednoznačně. Má za to, že „odvolací soud o existenci biokoridoru nepochybuje, jinak by se totiž nezabýval tím, že jeho existence znamená překážku vydání dotčených pozemků jako pozemků náhradních“, a je proto přesvědčena o tom, že pozemky dotčené „ve smyslu tohoto sdělení“ nelze převést jako pozemky náhradní. Dále dovolatelka poukázala na to, že není důvod, aby soud žalobkyni „nařídil uhradit žalované částku ve výši 3.196,45 Kč, když prokazatelně disponuje dalším nárokem ve výši 6.119,- Kč, který dosud nebyl uspokojen, přičemž započtením částky 3.196,45 Kč na dosud neuspokojený nárok ve výši 6.119,- Kč ze správního rozhodnutí č. j. PÚ/6249/93-2066/A11 dojde k částečnému vypořádání i tohoto nároku. V tomto směru tedy odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, poukázala na to, že dovolání žalované neobsahuje řádné a konkrétní vylíčení toho, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ani řádné vymezení dovolacího důvodu; navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou, za niž jedná zaměstnankyně s právnickým vzděláním, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 3.196,45 Kč), není přípustné, jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč ve věci, v níž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], a dále proto, že ve zbývající části dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto vady, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny, pokračovat.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým za žalovanou udělil souhlas s uzavřením dohody o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků (na právní nástupkyni původní žalobkyně, která vstoupila do jejích práv), dovolatelka nedostála, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezila, když pouze uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe“, aniž však formulovala jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatelka navíc řádně nevymezila ani dovolací důvod, neboť v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které dovolatelka pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.); pro tyto vady dovolání, jež nebyly ve lhůtě odstraněny, nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Na tom nic nemění dovolatelkou namítaná okolnost, že z vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru rozvoje města, úseku územního plánování a GIS, ze dne 2. 10. 2017 vyplývá, že na pozemcích parc. č. je územním plánem vymezen lokální biokoridor.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni v tomto řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady řízení za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce celkem 10.260,- Kč [§7 bod 6., §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, tedy částka 2.217,60 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.777,60 Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu