ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.729.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 729/2018-736
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. D. , zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E.ON Distribuce, a.s. , IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení 189.672 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 238/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2017, č. j. 7 Co 720/2015-663, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 23 C 238/2012-347, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.) a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Žalobce, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, dne 20. 4. 2010 pak tento správní akt napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané povolení zrušeno. Okresní soud nicméně poté, co odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, jež bylo podle jeho názoru vydáno za obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování plynovodu na předmětném pozemku. I kdyby věcné břemeno umístění plynovodního potrubí na pozemku žalobce nebylo účinně konstituováno ex lege , žalovaná by právo tomuto věcnému břemeni korespondující vydržela. Žalobce se tudíž vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po žalované dožadovat nemůže.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 7 Co 720/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., napadených odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na §22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §22 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že stavebníkovi (společnosti Jihočeské cihelny, a. s.) vzniklo ze zákona k předmětnému pozemku bezplatné věcné břemeno, jež v současnosti svědčí žalované jako majitelce zmiňovaného plynovodního potrubí. Řečené se uplatní i přes vadu stíhající stavební řízení, neboť je nutno vycházet z presumpce správnosti správního aktu (stavebního povolení). Žalovaná tedy pozemek neužívá bez právního důvodu.
K dovolání žalobce přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2849/2015-461, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jeho závěry shledal rozpornými s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, v němž bylo dovozeno, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť, respektive věcné břemeno tomuto právu odpovídající vznikaly podle citované úpravy právní mocí stavebního povolení. Absenci uvedeného předpokladu vzniku věcného břemene přitom nelze překlenout poukazem na zásadu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, přestože bylo příslušné správní rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci, jež představuje toliko úřední osvědčení o dané skutečnosti. Nenabylo-li ovšem rozhodnutí stavebního úřadu nikdy právní moci, nemohlo dojít ani ke konstituci věcného břemene ze zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. opětovně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Tentokrát se zabýval výhradně otázkou možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem). Poukázal na změnu právní úpravy (§26 odst. 1 elektrisačního zákona a zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci) a dospěl k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni lze vydržet podle občanského zákoníku. Shledav, že žalovaná i její právní předchůdce byli v dobré víře, jež mohla být narušena nejdříve 14. 4. 2010, tedy v den, kdy Městský úřad Rudolfov obdržel žádost žalobce o doručení stavebního povolení, či ještě později – v okamžiku, kdy byli účastníci stavebního řízení vyrozuměni o odvolání napadajícím stavební povolení, krajský soud považoval za splněné podmínky ve smyslu §134 a §151o odst. 1 obč. zák., pročež uzavřel, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemeni, a žalobci tudíž náhrada za užívání jeho pozemku nenáleží.
K dovolání žalobce přezkoumal i posledně jmenované rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 2680/2017-575, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Za s odkazovanou judikaturou konformní pokládal úvahu krajského soudu stran vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou, jehož samotným využíváním nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, avšak jeho rozhodnutí nekvitoval zcela. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu akcentoval potřebu dbát ochrany vlastnického práva žalobce ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a nepřipustit neoprávněný zásah do něj nad rámec mezí stanovených právními předpisy. V aktuálně posuzovaném případě je zapotřebí prověřit eventuální nárok žalobce na kompenzaci zásahu do jeho vlastnického práva za specifické situace, v níž se vyrovnání za zatížení pozemku domáhá jeho původní majitel, jenž jej vlastnil v době zřizování plynového potrubí a který byl opomenut ve stavebním řízení, jehož předmětem bylo povolení stavby pozemek zatěžující. Nepovažuje posouzení provedené odvolacím soudem za úplné, vrátil mu věc k dalšímu řízení, v němž jej zavázal ke komplexnímu prošetření nároku žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích nato rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 Co 720/2015-663, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.). Úvodem zrekapituloval závěry stran vlastnického práva žalované k předmětnému potrubí, jakož i o vydržení oprávnění odpovídajícího jí prospívajícímu věcnému břemeni, jež kvitoval i dovolací soud, a nadále se věnoval toliko problematice eventuálního nároku žalobce na náhradu za zásah do jeho vlastnického práva. Žalobce za tímto účelem vyzval ve smyslu §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění rozhodných skutkových tvrzení. Na uvedenou výzvu žalobce rezignoval, prosazuje setrvale námitky absence vlastnického práva žalované, jež dle jeho mínění nemohla příslušné právo vydržet. Odvolací soud proto rozhodl v jeho neprospěch z důvodu neunesení důkazního břemene. K tomu dodal, že i v případě, doplnil-li by žalobce požadované údaje, nemohl by být úspěšný pro promlčení prosazovaného práva. Vědomost o uložení plynového potrubí totiž žalobce získal nejpozději 24. 4. 2008, avšak žalobu podal k soudu až dne 18. 8. 2012, tedy po uplynutí zákonné promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák. Žalovanou uplatněnou námitku promlčení nelze pokládat za vznesenou v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. ani není možné uvažovat o nepromlčitelnosti žalobcova práva. S ohledem na vyřčené odvolací soud opětovně rozsudek okresního soudu potvrdil.
Proti naposled jmenovanému rozhodnutí v celém rozsahu, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, brojí žalobce dovoláním, považuje je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Soudům nižších stupňů souhrnně vytýká, že svými rozhodnutími vycházejícími ze skutkového stavu neodpovídajícího provedenému dokazování zasáhly do jeho základních práv – konkrétně do práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i že své rozsudky nedostatečně odůvodnily, a nepřezkoumatelnými akty tak porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžejními námitkami vyjadřuje především pochybnosti o vlastnickém právu žalované k plynovému potrubí i ohledně vydržení oprávnění žalované odpovídajícího věcnému břemeni. Rekapituluje skutkové okolnosti projednávané věci s akcentem na zatížení a znehodnocení svého pozemku. Konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, přičemž má za to, zdůrazňuje současně neoprávněnost (pro absenci právního titulu) užívání předmětu jeho vlastnictví, že mu měla být přiznána náhrada za znehodnocení pozemku vyčíslená znaleckým posudkem. Jako další jemu svědčící judikaturu cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 a odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 75/2010. Poukazuje i na jiná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, namítá nesoulad přijatých skutkových zjištění s v řízení provedenými důkazy ohledně vlastnictví žalované k dotčenému plynovodu, upozorňuje zároveň na další údajná procesní pochybení soudů, jež opomenuly žalobcem navrhované důkazy a rozhodly překvapivým rozhodnutím, neposkytly-li mu poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Námitka promlčení uplatněná žalovanou byla dle mínění dovolatele vznesena opožděně (až v průběhu odvolacího řízení – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1835/2010), a nadto v rozporu s dobrými mravy. Krom toho, neměl-li doposud možnost seznámit se s projektovou dokumentací, nemohl zjistit výši znehodnocení, pročež nelze ani určit počátek běhu promlčecí doby.
V poslední části svého podání dovolatel podrobuje rozsáhlé kritice rovněž předcházející kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěrem pak žádá odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž navrhuje přikázání věci k rozhodnutí jinému senátu.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání ovšem nebylo shledáno přípustným ve shora nastíněném smyslu.
Převážná část dovolací argumentace žalobce brojí (povětšinou rozporováním skutkových zjištění nalézacích soudů a způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou – srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3206/2015) proti závěrům o vlastnickém právu žalované k předmětnému plynovodu a jejím právním nástupnictví do pozice jeho stavebníka i proti konkluzím přijatým ve vztahu k vydržení oprávnění odpovídajícího zákonnému věcnému břemeni ve smyslu plynárenského zákona. Opomíjí však, že krajský soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem, jenž ani přes poučení poskytnuté mu odvolacím soudem ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nedoplnil rozhodná tvrzení stran hodnoty pozemku v období výstavby předmětného plynovodu. K řečenému odvolací soud dodal, že ani v případě dovylíčení podstatných skutečností by žalobě nebylo možné vyhovět pro promlčení jí uplatňovaného práva. Otázky vlastnictví plynovodu, jakož i vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni byly naproti tomu posuzovány již v rámci předchozích dovolacích řízení týkajících se nynějšího sporu, přičemž dovolatel nepředložil argumentaci, pro niž by vyslovené závěry měly být Nejvyšším soudem revidovány. Na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2849/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2680/2017 lze proto v podrobnostech plně odkázat. V nich artikulované úvahy nemohou být zpochybněny ani poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 As 312/2017, jejž v doplnění dovolání podaném v průběhu lhůty ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. zaslal žalobce Nejvyššímu soudu a který řeší otázky spojené s řízením o odstranění stavby předmětného plynovodu, nikoliv problematiku vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni. Totéž lze říci i o rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 As 343/2017. Konečně se sluší dodat, že výtkami, jež dovolatel směřuje proti předchozímu postupu dovolacího soudu v této kauze, není poukázáno na otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5032/2016).
Nesouhlas dovolatele se závěrem o vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou se pak odráží i v další části jeho argumentace, v níž trvá na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku skrze plynovod bez patřičného titulu a náhrady za jeho znehodnocení. Nelze proto přisvědčit námitce rozporu rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, neboť jak odvolací, tak dovolací soud konstatovaly právo žalobce na náhradu za omezení jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V nynější situaci ovšem vzdor žalobcovu přesvědčení není možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované konzumací plnění poskytnutého bez právního důvodu, poněvadž jí k užívání žalobcova pozemku svědčí právě titul v podobě vydrženého oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni. Nepřiléhavou je rovněž citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, jelikož odvolací soud nikterak nepopřel svou povinnost vyčíslit náhradu za omezení vlastnického práva vlastní úvahou, konstatoval ovšem, že žalobcem předložený znalecký posudek této kalkulaci (jež se musí odvíjet primárně od informace o ceně pozemku v místě a čase obvyklé) neskýtá použitelný podklad, a proto jej vyzval k doplnění tvrzení a důkazů s poučením ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Nepřípadným ve vztahu k odvolacím soudem posuzovaným otázkám je také poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 5 As 75/2010, v němž byl kardinální řešenou otázkou běh lhůty k podání odvolání proti stavebnímu povolení v případě opomenutého účastníka stavebního řízení.
Irelevantní jsou dovolatelovy výtky stran faktického vyvlastnění jeho majetku, neboť vlastnické právo k pozemku nebylo v řízení nikterak zpochybněno. Domáhá-li se dále revize postupu odvolacího soudu, považuje jej za překvapivý, opomíjí, že byl krajským soudem řádně poučen ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., přičemž mu byly sděleny i možné ve vztahu k němu negativní důsledky, nebude-li adekvátně reagovat. Neúspěch žalobce ve věci pak zapříčinila především jeho pasivita a rezignace na doložení požadovaných informací. Rozsudek odvolacího soudu nadto zcela vyhovuje požadavkům kladeným na rozhodnutí soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., jsou-li z něj zřetelně seznatelné důvody, pro něž krajský soud dospěl ke svému rozhodnutí (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2269/2017). Nelze proto uvažovat o jeho nepřezkoumatelnosti.
Nepodařilo-li se tedy dovolateli zpochybnit pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčový závěr o neunesení důkazního břemene stran rozhodných skutečností pro určení existence a výše nároku žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nemůže být jeho dovolání úspěšné. Založil-li totiž odvolací soud své rozhodnutí potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně na dvou na sobě nezávislých důvodech, resp. na posouzení dvou otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (neunesení důkazního břemene a promlčení uplatňovaného práva), nemůže být dovolatel úspěšný, nepodaří-li se mu zpochybnit oba tyto důvody (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016, a ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017).
Dovolateli nadto nelze přisvědčit, ani napadá-li úsudek o promlčení práva. V souladu s konstantní judikaturou se právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod promlčuje v obecné promlčecí době podle §101 obč. zák., tedy ve tříleté promlčecí době ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, jakož i v něm odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2013). Ze skutkových zjištění přijatých v dosavadním řízení se podává, že žalobce mohl své právo uplatnit u soudu nejpozději od 24. 4. 2008, kdy se o existenci plynovodu dozvěděl dotazem na jeho vlastníka. Žalobu, jíž bylo aktuální řízení zahájeno, však podal až 18. 8. 2012, tedy zjevně po uplynutí tříleté promlčecí doby, jak korektně uzavřel odvolací soud. Vědomosti dovolatele o existenci plynovodu, a tedy omezení jeho vlastnického práva, nezbytné k uplatnění jeho nároků u soudu přitom nebránila neznalost detailů konkrétní projektové dokumentace. Přitakat není možné ani argumentům namítajícím opožděnost námitky promlčení. Ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu lze k promlčení práva přihlédnout i na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace (o který jde i v této věci), není-li tato námitka spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2695/2013, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). V nyní posuzované při vycházel odvolací soud právě z informací zaznamenaných ve spise dříve v průběhu řízení (okamžik zjištění přítomnosti plynovodu žalobcem na jeho pozemku), pročež není možné uvažovat ani o rozporu s dovolatelem zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010.
Dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu se rovněž nepříčí úvaha odvolacího soudu, již nelze pokládat ani za zjevně nepřiměřenou (viz k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017), odmítající rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neshledal-li v aktuálně projednávané kauze okolnosti takové intenzity, jež by opodstatňovaly zásah do právní jistoty zúčastněných subjektů, jímž by bylo oprávnění vznést námitku promlčení, jakožto zákonný obecně použitelný institut, odepřeno (k otázce nesouladu námitky promlčení s dobrými mravy srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem citovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu).
Brojí-li pak dovolatel proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřenému skrze výrok II. napadeného rozsudku, není v tomto směru jeho dovolání objektivně přípustné (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Ze shora vylíčeného je zjevné, že se dovolateli nepodařilo relevantně zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Nepředložil-li dovolacímu soudu jinou přiléhavou otázku, na níž by napadený rozsudek spočíval, naplňující kritéria §237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho podání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Neshledal-li dovolací soud žalobcův mimořádný opravný prostředek přípustným, nemohl být úspěšným ani jeho návrh na odklad vykonatelnosti naříkaného rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu