ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.738.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 738/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše restitučního nároku , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 278/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 91 Co 263/2017-37, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. února 2017, č. j. 4 C 278/2016-20 (jímž bylo určeno, že „finanční objem restitučního nároku žalobce vůči žalovanému na poskytnutí náhradního plnění dle zákona č. 229/1991 Sb. z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu č. j. PÚ 407/91 činí 239.475 Kč“) Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu a contr. srov. bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jímž se končí odvolací řízení a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. v něm uvedenými hledisky, z nichž ovšem žádné naplněno není, neboť relevantní otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Napadený rozsudek je založen na závěru, konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12).
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován v zásadě shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu (srovnej §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, spolu s další judikaturou citovanou v důvodech tohoto rozhodnutí). Zásadně tak není významné, činil-li stát (dodatečně) kroky ve snaze legalizovat již dříve uskutečněné převzetí věci, stalo-li se tak až v době, kdy původním vlastníkům byla odňata možnost tyto nemovitosti dále držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016, odkazující v této souvislosti i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž za onu kvalifikovanou událost, s níž lze spojovat přechod věci na stát ve smyslu §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., označuje převzetí držby státem, a to i držby neoprávněné).
Z okolností projednávané věci sluší se připomenout skutková zjištění soudů nižších stupňů, že předmětné pozemky v k. ú. D. M., které nebylo možno žalobci vydat pro zákonem stanovenou překážku, byly odňaty státem (jenž se tehdy chopil jejich držby bez právního důvodu; §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) již v letech 1948 – 1950, kdy šlo o pozemky evidenčně vedené a prokazatelně využívané tehdejšími vlastníky (žalobcovými předchůdci) jako „zahrada“, s tím, že ke změně charakteru pozemků (druhu i způsobu jejich využití) došlo až později, bez přičinění žalobcových předchůdců.
Usuzuje-li pak dovolatelka na jiné právní posouzení věci v otázce kvantifikace restitučního nároku, v závislosti na charakteru odňatých pozemků k rozhodnému okamžiku, činí tak i na podkladě jiného skutkového stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud (zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu i o přibližném určení doby, kdy nemovitosti přešly na stát, argumentujíc toliko nezměněným stavem evidenčním k roku 1961). Tyto námitky skutkové ovšem způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. nenaplňují a nemohou proto ani založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Sluší se dodat, že dovolání není přípustné ani proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. v situaci, kdy žalobci (oprávněnému), jenž by měl jinak na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu