ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.753.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 753/2017-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem ve Vestci, K Jahodárně 173, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, a 2) Diagnostický ústav pro mládež, středisko výchovné péče a školní jídelna, Brno, Veslařská 246 , se sídlem v Brně, Veslařská 345/246, IČO: 62158384, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 13. 10. 2005, č. 105/93/3-RZN , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 67/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2016, č. j. 18 Co 367/2015-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním napadla žalobkyně v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2015, č. j. 41 C 67/2006-279, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně, jako oprávněná osoba, domáhala určení vlastnictví k identifikovaným nemovitostem v J. (ve smyslu jejich vydání dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo-li řízení zahájeno před 1. 1. 2014; k tomu srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci bylo určující vyřešení otázky hmotného práva, zdali předmětné nemovitosti nárokované žalobkyní lze podřadit pod termín „zemědělská usedlost“ ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, jak namítá žalobkyně. Tuto nastolenou otázku ovšem odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Pojem „původní zemědělská usedlost“ není sice závazným právním předpisem definován, jeho interpretací se však dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Dle konstantní judikatury (z níž srovnej i dovolatelkou odkazované stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněné pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 28 Cdo 977/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5569/2016; dále např. i odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 467/97) zemědělskou usedlostí ve smyslu zákona o půdě je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex. K tomu, aby bylo možno okruh předmětných nemovitostí považovat za zemědělskou usedlost, je nezbytné, aby bylo prokázáno (najisto postaveno), že šlo o soubor nemovitostí užívaných k zemědělské výrobě. Toliko okolnost, že k bytovému domu náležela i zahrada, jež byla užívána obyvateli domu nikoliv k zemědělské výrobě, z nemovitostí komplex vyhovující judikatorní definici „zemědělské usedlosti“ ještě nečinní (srov. obdobně závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009).
Od předestřené rozhodovací praxe (včetně dovoláním odkazovaného stanoviska Nejvyššího soudu či nálezu Ústavního soudu) se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak neodchýlil, založil-li své rozhodnutí na skutkových zjištěních, že předmětné nemovitosti patřily k sídlu rodiny obchodníka s látkami a byly využívány k bydlení členů rodiny, byť by současně sloužily i k činnostem souvisejícím s využitím zahrady a lesa pro další potřeby rodiny žalobkyně; nešlo však o soubor (komplex) nemovitostí tvořících spolu zemědělskou usedlost.
V kontextu těchto zjištění není úvaha odvolacího soudu nikterak nepřiměřená.
Staví-li pak dovolatelka kritiku právního posouzení též na zpochybňování skutkových zjištění, pak jde o argumentaci, jež není v dovolacím řízení relevantní a jejímž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud připomněl, že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (jelikož řešení relevantní otázky hmotného práva napadeným rozsudkem – jak vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani důvody, pro které by tato právní otázka, v jeho rozhodovací praxi již vyřešená, měla být posouzena jinak).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněným) žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu