ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.970.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 970/2018-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) O. N. , b) J. N. , a c) V. N. , všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, za účasti 1) města Rakovník , se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 27, IČ 002 44 309, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 67/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 28 Co 400/2015-418, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V dané věci se žalobci žalobou podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.) domáhali, aby soud nahradil pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník ze dne 9. 3. 2012, č. j. 45970/2012-MZE-130713, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou každý z nich vlastníkem ideální jedné třetiny pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci o výměře 1,0830 ha v katastrálním území R. [protože nebyly naplněny restituční důvody uvedené v §6 odst. 1 písm. n), m) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)], tak, že „žalobcům nelze vydat každému ideální 1/3 specifikovaných pozemků (jež vznikly z pozemku) s tím, že za tyto pozemky bude žalobcům poskytnuta náhrada ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě“.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 67/2012-378, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 28 Co 400/2015-418, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že původní pozemek (role) v kat. území R. byl ve vlastnictví právního předchůdce žalobců J. N., že rada Okresního národního výboru v Rakovníku schválila dne 17. 4. 1970 územní plán, v němž byl tento pozemek určen pro výstavbu sídliště V. v R., že na československý stát přešel vyvlastněním pro účely výstavby sídliště V. v R. za náhradu na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 16. 7. 1970, č. j. 1712/70, ve spojení s rozhodnutím Okresního národního výboru, odboru výstavby, ze dne 31. 8. 1970, č. j. Výst. 5460/70, že v okamžiku vyvlastnění se nacházel v extravilánu obce R. (za hranicí intravilánu - byl mimo zastavěnou část obce R.), že byl ornou půdou a vytvářel souvislý celek s navazující zemědělskou půdou, že byl zemědělsky využíván Školním statkem v R., v té době byl oset (jak to vyplývá z odvolání Školního statku v R. proti rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku ze dne 4. 5. 1970, č. j. 948/1970, kterým byla jeho část označená geometrickým plánem o výměře 8.111 m 2 vyňata ze zemědělského půdního fondu pro výstavbu 2 x 21 bytových jednotek), že za původní pozemek byla jeho tehdejšímu vlastníkovi vyplacena náhrada (zaslána mu byla na adresu jeho bydliště) určená podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve výši 7.576,40 Kč (tj. 0,40 Kč za 1 m 2 ) a že pozemek byl použit k účelu vyvlastnění, neboť na něm byly postaveny obytné domy, chodníky, místní komunikace, veřejná zeleň, osvětlení, tedy z urbanistického hlediska bylo na něm postaveno sídliště.
Odvolací soud - poté, co shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmětem daného řízení je část původního pozemku o výměře 1,0830 ha, vedená nyní v katastru nemovitostí jako pozemky s jinými parcelními čísly (dále jen „předmětný pozemek“), o níž rozhodoval správní orgán (jelikož jeho další část označená geometrickým plánem o výměře 8.111 m 2 byla již v okamžiku vyvlastnění vyňata ze zemědělského půdního fondu a tedy nepodléhala režimu zákona o půdě), a že je tudíž lichá námitka žalobců, že v daném řízení měl soud rozhodovat o jeho výměře uvedené v rozhodnutí o vyvlastnění - se rovněž ztotožnil s jeho závěrem, že předmětný pozemek byl oceněn v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, tj. dle §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, podle níž bylo kritériem rozlišení pozemků to, zda se nacházejí v extravilánu či v intravilánu obce, jakož i s prováděcí vyhláškou č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a vyhláškou č. 97/1966 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, a že pro jeho ocenění nebylo možno aplikovat §14 odst. 1 a 4 vyhl. č. 43/1969 Sb., neboť vyšší sazba mohla být poskytnuta jen za pozemky nebo jejich části v zastavěné části obce nebo za pozemky nebo jejich části mimo zastavěnou část obce prokazatelně určené pro stavbu rekreační chaty nebo na zřízení samostatné zahrádky nebo za pozemky již zastavěné, případně též za pozemky již k těmto účelům použité. Námitku žalobců, že předmětný pozemek byl na základě závazného územního plánu určen k zastavění a že tudíž měl být oceněn vyšší sazbou, nepovažoval odvolací soud za opodstatněnou, neboť takovéto určení k zastavění automaticky neznamenalo, že pozemek se stal pozemkem v intravilánu obce nebo že by se stal pozemkem zastavěným. Stejně tak nepřisvědčil ani další námitce žalobců, že pozemek nebyl správně oceněn i z toho důvodu, že investor zaplatil do státního rozpočtu odvod ve výši 231.056,- Kč v souvislosti s odnětím jeho části ze zemědělského půdního fondu; v tomto ohledu dovodil, že povinnost platit odvod v určené výši podle §17 zákona č. 53/1966 Sb. nevyjadřovala cenu pozemku, nýbrž hodnotu roční hrubé rostlinné výroby, která by byla na pozemku dosažena, případně částky určené pro jeho rekultivaci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že restituční důvody uvedené v §6 odst. 1 písm. n) a m) zákona o půdě naplněny nebyly. Pokud pak žalobci v odvolání apelovali na smysl a účel restitučního zákonodárství, pak odvolací soud zdůraznil, že zákon o půdě si nekladl za cíl odčinit veškeré majetkové křivdy způsobené vlastníkům zemědělského majetku minulým totalitním režimem, ale jeho účelem bylo zmírnit jen některé majetkové křivdy v zákoně vyjmenované, a to způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; jednou z podmínek nápravy majetkové křivdy je existence některého z restitučních důvodů uvedených v §6 odst. 1 tohoto zákona, avšak žalobci restituční důvody dle §6 odst. 1 písm. n) a m) zákona o půdě, jež s ohledem na způsob přechodu pozemku na stát přicházely v úvahu, nesplňují. Z těchto důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta (§250i o. s. ř.), správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním směřujícím proti jeho výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Vymezují přitom dvě otázky, a to: 1) „Zda bylo správně interpretováno ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve vztahu k ochraně zákonného zájmu oprávněných osob ke splnění účelu a cíle restituce, když opakovaně Ústavní soud i Nejvyšší soud judikovaly, že v pochybnostech je třeba vykládat restituční předpisy ve prospěch oprávněných osob?“, a 2) „Zda byl správně posouzen charakter pozemků pro účely jejich ocenění, když ke dni rozhodnutí o vyvlastnění byly pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu, byly určeny k výstavbě sídliště, na které již bylo vydáno stavební povolení, a přesto byly oceněny pozemky jako v extravilánu obce, protože se nepodařilo dohledat územní rozhodnutí, za tímto účelem byly také vyvlastňovány a náhrada byla stanovena?“. Dovolatelé nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, a to i „ve vztahu ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství, neboť ty jsou úzce svázány s tím, že odvolací soud dovodil, že nebyly splněny restituční důvody“. Jsou přesvědčeni o tom, že náhrada měla být přiznána dle §14 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č. 43/1969 Sb., tj. až do výměry 3.000 m 2 ve výši uvedené v §14 odst. 1 písm. a) této vyhlášky dle počtu obyvatel, a za výměru přesahující 3.000 m 2 částkou 0,40 Kč za 1 m 2 , přičemž akcentují tu skutečnost, že „v době, kdy bylo přistoupeno k vyvlastnění, již bylo vydáno stavební povolení a bylo započato se stavbou bytových jednotek“. Je tak podle nich „dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě a restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona, neboť náhrada nebyla stanovena v souladu s vyhláškou č. 43/1969 Sb. a jelikož byla porušena uznávaná lidská práva a svobody původního vlastníka vyvlastněného pozemku, právního předchůdce žalobců“. Proto „opětovně apelují na smysl a účel restitučního zákonodárství“, vyjádřené v preambuli zákona o půdě, přičemž „se nemohou ztotožnit s názorem, že v daném případě se o majetkovou křivdu bez dalšího nejedná s ohledem na skutečnost, že nemovitost se nenacházela v intravilánu obce, ale v jejím extravilánu“. Dovolatelé poukazují i na to, že stavební povolení na výstavbu 21 bytových jednotek bylo vydáno již dne 28. 5. 1970, že v „Situaci“ pro výstavbu bytových jednotek stavebního družstva OSP na Vinohradech ze dne 8. 5. 1970 jsou zakresleny bytové domy, přičemž se z ní zároveň podává, že na pozemku bude pokračováno s výstavbou dalších objektů s celkovou zastavěnou plochou 1.120 m 2 , že byl vydán pokyn k dalšímu neosévání pozemku, a vyslovují názor, že „cena pozemku musí být nepochybně vyšší než částka, která by byla určena na jeho rekultivaci či která by odpovídala roční hrubé rostlinné výrobě“. Trvají proto na tom, že restituční zákon by měl být vykládán v jejich prospěch, že by měla být odčiněna křivda, která jim byla prokazatelně způsobena, když „náhrada nebyla stanovena v souladu s vyhláškou č. 43/1969 Sb., a byl tak naplněn restituční důvod dle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, tj. vyvlastnění bez vyplacení náhrady“, a nadto došlo k naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona, neboť „postup tehdejších správních orgánů směřoval k tomu, aby původnímu vlastníkovi…nebyla vyplacena náhrada ve výši, kterou by za pozemek určený k výstavbě sídliště měl dostat, a z postupu Městského národního výboru v Rakovníku tak je možné dovodit porušení základních práv a svobod“. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, a aby byl změněn výrok o nákladech soudního řízení.
Oba žalovaní se v písemných vyjádřeních k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku
- vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna [písm. m)],
- vyvlastnění bez vyplacení náhrady [písm. n)].
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 8/2000, vyslovil právní názor, že za náhradu za vyvlastnění podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. by neměla být považována jakákoli vyplacená náhrada, nýbrž jen taková náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění (z tohoto názoru vycházel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1004/2011, a ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2083/2011).
V době vydání rozhodnutí o vyvlastnění pozemku v R. právnímu předchůdci žalobců platila vyhláška č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (účinná od 1. 6. 1969), která stanovila v §14 odst. 1, že za pozemky nebo jejich části v zastavěné části obce přísluší s přihlédnutím k poloze popř. ke kvalitě pozemku v místních podmínkách náhrada za 1 m 2 : a) až do výměry 3000 m 2 : nejvýše 15,- Kčs v městech nad 100 000 obyv., nejvýše 10,- Kčs v městech od 40 000 do 100 000 obyv., nejvýše 8,- Kčs v městech od 10 000 do 40 000 obyv. nejvýše 6,- Kčs v obcích od 2000 do 10 000 obyv., nejvýše 4,- Kčs v obcích s méně než 2000 obyv., b) za výměru přesahující 3000 m 2 Kčs 0,40, a v odstavci 2 tohoto ustanovení, že za pozemky nebo jejich části mimo zastavěnou část obce, prokazatelně určené pro stavbu rekreační chaty nebo na zřízení samostatné zahrádky anebo za pozemky již zastavěné, přísluší s přihlédnutím k poloze popř. ke kvalitě pozemku v místních podmínkách náhrada za 1 m 2 : a) až do výměry 1500 m 2 podle sazeb uvedených v odstavci 1 písm. a), b) za výměru přesahující 1500 m 2 podle sazby uvedené v odstavci 1 písm. b). Dle odstavce 4 tohoto ustanovení dále platilo, že podle předcházejících odstavců se poskytuje náhrada též za pozemky již k uvedeným účelům použité, a dle odstavce 5 téhož ustanovení, že zastavěnou částí obce (intravilánem) podle této vyhlášky se rozumí území, které je souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce [v tomto ohledu obsahuje vyhláška odkaz na §4 odst. 4 vyhlášky č. 97/1966 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, jež stanovilo, že při zpracování směrného územního plánu se stanoví pro účely ochrany zemědělského půdního fondu současná hranice zastavěné části obce. Zastavenou částí obce (intravilán) podle této vyhlášky se rozumí území, které ke dni účinnosti zákona je souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce (sídliště). Do zastavěného území obce se zahrnují i pozemky, které jsou zemědělskou půdou, nevytváří však se zemědělským půdním fondem souvislý celek (jsou od něho odděleny souvislou zástavbou nebo zabíhají do zastavěné části a jsou tvarově i rozlohově nevhodné k zemědělskému obhospodařování mechanizačními prostředky). Za takové pozemky však nelze považovat mezery podél silnic a cest vzniklé dřívější výstavbou, jejichž zastavení by vedlo k nežádoucímu obestavování silnic a neekonomickému prodlužování obcí; za tyto pozemky nelze považovat ani území mezi sídlištěm a železnicí nebo silnicí, přeložkou silnice, vodním tokem apod., pokud toto území je souvislou zemědělskou půdou vhodnou k zemědělskému obhospodařování mechanizačními prostředky. V případě pochybností, zda zemědělský pozemek je či není součástí intravilánu, rozhodne vždy orgán územního plánování městského národního výboru, který je stavebním úřadem, v dohodě se zemědělským orgánem tohoto národního výboru].
Dle §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. pak platilo, že za jiné pozemky než které jsou uvedeny v §14, přísluší peněžní náhrada ve výši Kčs 0,40 za 1 m 2 (odst. 1), a že na žádost vyvlastněného může mu být za vyvlastněný pozemek přiznána náhrada v náhradním pozemku téhož druhu, má-li jej vyvlastňující organizace k dispozici.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění pro účely výstavby sídliště V. v R. za náhradu (viz rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 16. 7. 1970, č. j. 1712/70, ve spojení s rozhodnutím Okresního národního výboru, odboru výstavby, ze dne 31. 8. 1970, č. j. Výst. 5460/70) se celý původní pozemek (role), tedy i jeho část o výměře 1,0830 ha, o níž rozhodoval správní orgán, nacházel v extravilánu obce, mimo zastavěnou část obce R., že byl ornou půdou a že vytvářel souvislý celek s navazující zemědělskou půdou, přičemž byl zemědělsky využíván Školním statkem v R. (byl oset), pak nelze než dovodit, že odvolací soud rozhodl v souladu s označenou judikaturou soudů, pokud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že náhrada, která byla právnímu předchůdci žalobců vyplacena za vyvlastnění jeho části o výměře 1,0830 ha, odpovídala předpisům platným v době vyvlastnění a že byla správně stanovena podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., tj. 0,40 Kčs za 1 m 2 (jak to vyplývá i ze znaleckého posudku znalce Ing. Jankovského, který byl vyžádán ve správním řízení). Námitka dovolatelů, že „cena pozemku musí být nepochybně vyšší než částka, která by byla určena na jeho rekultivaci či která by odpovídala roční hrubé rostlinné výrobě“, je irelevantní. Z uvedeného vyplývá, že restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněn nebyl.
Bylo-li v řízení před soudy (jakož i v řízení před správním orgánem) taktéž zjištěno, že na předmětném pozemku bylo vystavěno sídliště V., není dán ani restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, když pro výstavbu sídliště byl tento pozemek o výměře 1,0830 ha právnímu předchůdci žalobců vyvlastněn a trvale slouží tomuto účelu.
Podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce [v poznámce 6) je odkaz na §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.] nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [v poznámce 7) pod čarou je odkaz na §2 odst. 3 větu první zákona č. 87/1991 Sb.].
Ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl zaujat právní názor, dle kterého „případy, v nichž nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.] jsou míněny jen ty případy, kdy nešlo o ty případy, jež jsou uvedeny v §6 odst. 1 písm. a) až p), s), t) a u) téhož zákona“.
Jen bylo-li vyvlastnění provedeno v rozporu se zákonem taxativně vymezenými účely a jen přistoupily-li k tomu další okolnosti (např. zcela nesprávně stanovená výše náhrady za vyvlastnění) by mohlo jít o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2882/2008, odkazující v těchto souvislostech na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 1994, sp. zn. 3 Cdo 225/93, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 1, ročník 1995).
Vzhledem k tomu, že vyvlastnění předmětného pozemku právnímu předchůdci žalobců bylo provedeno podle §18 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, pro účely výstavby sídliště V. v R., jak se podává z rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 16. 7. 1970, č. j. 1712/70, a z rozhodnutí Okresního národního výboru, odboru výstavby, ze dne 31. 8. 1970, č. j. Výst. 5460/70, tedy v souladu s tímto zákonem, a protože výše náhrady za vyvlastnění byla správně stanovena podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., tj. 0,40 Kčs za 1 m 2 , nedošlo (ani) k naplnění restitučního důvodu uvedeného v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě; žalobci ostatně - vyjma jejich názoru, že náhrada za část pozemku č. 2920 (role) o výměře 1,0830 ha byla stanovena nesprávně podle §15 zákona č. 43/1969 Sb. - žádné další okolnosti svědčící pro závěr, že k vyvlastnění tohoto pozemku došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody jejich právního předchůdce netvrdili a ani neprokazovali.
K první dovolateli formulované otázce je dále možno poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (srov. např. nálezy ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10), že byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného (srov. nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05), přičemž vytýčený rámec restitučního zákonodárství soudům v procesu zmírňování majetkových křivd nepřísluší překročit (k tomu srov. opětovně nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04).
Jestliže v posuzované věci nebyl naplněn žádný z restitučních důvodů podle §6 odst. 1 písm. n) a m) zákona o půdě a z důvodu uvedeného shora ani důvod podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (jehož nenaplnění žalobci v odvolání nezpochybnili), nelze žalobě podané podle části páté občanského soudního řádu vyhovět, jinak by došlo k překročení rámce tohoto zákona, jak odvolací soud dovodil. První dovolateli formulovaná otázka tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Stejně tak je tomu i ohledně druhé dovolateli formulované otázky, neboť se zcela evidentně nevztahuje k části původního pozemku (role) o výměře 1,0830 ha, která byla předmětem rozhodnutí správního orgánu, nýbrž k jeho další části, jež byla označena geometrickým plánem jako pozemek o výměře 8.111 m 2 a jež byla ještě před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění původního pozemku právnímu předchůdci žalobců vyňata ze zemědělského půdního fondu (pro výstavbu 2 x 21 bytových jednotek). Jestliže odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně mohl s ohledem na předmět řízení vymezený v rozhodnutí správního orgánu rozhodovat jen o pozemku o výměře 1,0830 ha, je tento závěr plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; pakliže se totiž o pozemku o výměře 8.111 m 2 v řízení před správním orgánem nejednalo, nemohl být ani předmětem řízení podle části páté občanského soudního řádu (k tomu srov. §244 odst. 1 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2948/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3834/2016).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům, kteří by na jejich náhradu měli právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu