ECLI:CZ:NS:2018:28.ND.35.2018.1
sp. zn. 28 Nd 35/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské , IČO: 00406546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupena JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , IČO: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci , v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 196/2015, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 196/2015, se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ani jinému obvodnímu či okresnímu soudu se sídlem na území hlavního města Prahy.
Odůvodnění:
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne 23. 12. 2015 se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání v žalobě identifikovaných nezemědělských nemovitých věcí v katastrálním území J. u B. (v obvodu Okresního soudu v Bruntále), dovozujíc uplatněné právo ze zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb.
Podáním ze dne 25. ledna 2018, téhož dne došlým okresnímu soudu, žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti (dle ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) jinému soudu, odůvodňujíc podaný návrh tím, že jak u Okresního soudu v Bruntále, tak i u některých dalších soudů v obvodu Krajského soudu v Ostravě (Okresní soud v Olomouci či Okresní soud v Opavě) vede více řízení s obdobným (restitučním) skutkovým a právním základem, v nichž jsou účastníky především subjekty sídlící na území P. (Národní památkový ústav či Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Státní pozemkový úřad a Ministerstvo kultury). I se zřetelem na četnost soudních jednání ve zmíněných věcech a skutečnost, že sídlo jejího (zvoleného) zástupce se nachází rovněž na území P., považuje za vhodné a hospodárné, aby danou věc projednal a rozhodl o ní Obvodní soud pro Prahu 1, případně „jiný obvodní soud či okresní soud v Praze“.
Žalovaný s podaným návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasil.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud nejblíže společně nadřízený dotčeným soudům (Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jemuž má být věc přikázána; srov. §12 odst. 3 o. s. ř.) posoudil návrh žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že podmínky k přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti v posuzovaném případě dány nejsou.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Předpokladem přikázání věci jinému soudu dle citovaného ustanovení je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je základní zásadou. Přikázání věci jinému než příslušnému soudu je výjimkou z této zásady a jako takovou je třeba ji vykládat restriktivně. Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku č. 24, ročník 2001, str. 281; z judikatury Nejvyššího soudu pak např. usnesení ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení (či jeho zástupce) nemá bydliště (sídlo, pracoviště) v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem bydliště (sídla, pracoviště) a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost, či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s jistými organizačními, finančními či jinými problémy (zvláště v situaci, kdy si zástupce se vzdáleným bydlištěm od sídla soudu účastník dobrovolně zvolí), jsou běžné a nikterak výjimečné a samy o sobě nemohou přesvědčivě odůvodnit možnost přikázání věci jinému soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 4 Nd 374/2009). K mimořádným poměrům účastníka řízení lze při rozhodování o delegaci vhodné přihlédnout jedině za situace, kdy by takové rozhodnutí nebylo na úkor dalších účastníků řízení; v tomto směru nelze pak ztratit ze zřetele ani to, že jiný účastník (zde žalovaný) s podaným návrhem na delegaci věci nesouhlasí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 4 Nd 418/2009).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu nevyhověl (věc podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. jinému soudu nepřikázal).
Ostatně, z podání žalobkyně (jejího dosavadního zástupce), jež Nejvyšší soud obdržel dne 14. 2. 2018 a jehož obsahem je i oznámení o tom, že v budoucnu (s účinností k 28. 2. 2018) dojde k ukončení zastupování žalobkyně jejím dosavadním zástupcem, je zřejmé, že i jí dříve uváděné důvody pro delegaci vhodnou ve velmi brzké době pominou.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu