ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1031.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1031/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v exekuční věci oprávněné Ing. Evy Mikulčákové , jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, proti povinnému PRAGOS auto s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Krči, Na strži 1373/35, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26463873, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, pro uspokojení práva na nepeněžité plnění vyklizením nebytových prostor, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 1699/2017, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 23 Co 373/2017-63, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Exekučním návrhem ze dne 18. dubna 2017, podaným u soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 ( dále jen „ soudní exekutor“), se oprávněná ( Ing. Eva Mikulčáková, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) domáhala pověření a nařízení exekuce vůči povinnému (PRAGOS auto s. r. o.) pro uspokojení práva na nepeněžité plnění vyklizením označených nebytových prostor v budově na pozemku nacházející se v katastrálním území K. (dále jen „nemovitosti“).
[2] Jako exekuční titul uplatnila oprávněná rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen „obvodní soud“ nebo „exekuční soud“) ze dne 28. července 2016, č. j. 12 C 389/2007-83, jenž ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 18. ledna 2017, č. j. 13 Co 405/2016-148, nabyl právní moci dne 3. dubna 2017.
[3] Rozsudkem ze dne 28. července 2016 rozhodl obvodní soud o žalobě oprávněné (žalobkyně) směřující proti povinnému (žalovanému) za účasti Autocentra Na Strži, a. s., a OYSTER Invest a. s. (dále též jen „společnost O“) [ jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného ] tak, že:
1/ Uložil žalovanému, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku vyklidil a žalobkyni odevzdal označené nebytové prostory (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 119.000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
[4] Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována k podání žaloby o vyklizení nebytových prostor, jelikož nemovitost, v níž se nacházejí, je sepsána v konkursní podstatě úpadce, jakož i k závěru, že je důvod vyhovět požadavku na vyklizení nebytových prostor, jež žalovaný užívá na základě absolutně neplatné podnájemní smlouvy.
[5] Rozsudkem ze dne 18. ledna 2017 odvolací soud (k odvolání žalovaného):
1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 28. července 2016 ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (první výrok).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 4.356 Kč (druhý výrok).
3/ Uložil vedlejším účastníkům zaplatit žalobkyni (společně a nerozdílně s žalovaným) na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 4.356 Kč (třetí výrok).
[6] Odvolací soud přitakal jak závěru obvodního soudu, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, tak závěru obvodního soudu, že žalovaný nemá platný titul k užívání nebytových prostor, jelikož všechny podnájemní smlouvy, od nichž odvozuje právo nebytové prostory užívat, jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Odvolací soud dodal, že osobou oprávněnou domáhat se vyklizení podnájemce (či domnělého podnájemce) je podle ustálené judikatury zásadně nájemce, pro poměry dané věci však v uvedeném neshledal překážku, jež by bránila vyhovět požadavku na vyklizení nebytových prostor.
[7] Dne 20. dubna 2017 požádal soudní exekutor Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „exekuční soud“) o pověření a nařízení exekuce na majetek povinného.
[8] Usnesením ze dne 4. května 2017, č. j. 68 EXE 1699/2017-11, pověřil exekuční soud soudního exekutora provedením exekuce podle označeného exekučního titulu.
[9] Podáním datovaným 30. června 2017 navrhl povinný odložení exekuce, respektive její zastavení. Návrh odůvodnil tím, že:
1/ Většinový spoluvlastník nemovitostí (společnost O) podal vůči oprávněné 3. července 2015 novou žalobu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Věc je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 6/2015 a dosud o ní nebylo rozhodnuto.
2/ Osobou oprávněnou domáhat se vyklizení podnájemce (či domnělého podnájemce) je podle ustálené judikatury nájemce, jímž oprávněná není.
3/ Nařízená exekuce je pro něj likvidační a návrh oprávněné, která není nájemcem, je šikanózní.
[10] Usnesením ze dne 19. července 2017, č. j. 68 EXE 1699/2017-14, které nabylo právní moci dne 12. srpna 2017, zamítl exekuční soud návrh povinného ze dne 30. června 2017 na odklad exekuce. Exekuční soud – vycházeje z ustanovení §266 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 a §54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů – uzavřel, že výčet důvodů pro odklad exekuce je taxativní, přičemž důvody uplatněné povinným mezi ně nepatří. Důvody označené v odstavci [9] pod body 1/ a 2/ měly být uplatněny v nalézacím řízení, z nějž vzešel exekuční titul. Námitku založenou na důvodu označeném v odstavci [9] pod bodem 3/ neměl exekuční soud za důvodnou, s tím, že oprávněná se v exekučním řízení domáhá splnění povinnosti, která jí byla řádně přiznána pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Exekučnímu soudu proto není zřejmo, proč by měly být návrh oprávněné a zahájená exekuce šikanózní. Postup podle §266 odst. 1 o. s. ř. pak lze uplatnit jen u povinných fyzických osob.
[11] Usnesením ze dne 23. srpna 2017, č. j. 68 EXE 1699/2017-27, zamítl exekuční soud návrh povinného ze dne 30. června 2017 na zastavení exekuce. Exekuční soud – poukazuje na pravomocné usnesení o zamítnutí návrhu povinného na odklad exekuce a vycházeje z ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu – uzavřel, že důvody označené v odstavci [9] pod body 1/ a 2/ měly být uplatněny v nalézacím řízení, z nějž vzešel exekuční titul; proto nejde o důvody pro zastavení exekuce. Exekučnímu soudu nepřísluší posuzovat obsah exekučního titulu co do oprávněnosti nároku. Námitku založenou na důvodu označeném v odstavci [9] pod bodem 3/ neměl exekuční soud za důvodnou, s tím, že oprávněná se v exekučním řízení domáhá splnění povinnosti, která jí byla řádně přiznána pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Exekučnímu soudu proto není zřejmo, proč by měly být návrh oprávněné a zahájená exekuce šikanózní.
[12] K odvolání povinného z 13. září 2017 Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. ledna 2018, č. j. 23 Co 373/2017-63, potvrdil usnesení exekučního soudu ze dne 23. srpna 2017. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že odvolání není důvodné, přičemž k jednotlivým odvolacím námitkám dále přičinil následující závěry:
[13] Námitka povinného, že proti usnesení o zamítnutí návrhu na odklad exekuce podal odvolání, nemá oporu v obsahu spisu (takové odvolání zde není).
[14] Řízení o vylučovací žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 6/2015 nečiní exekuci nepřípustnou a odvolací soud nesdílí ani závěr povinného, že vyklizení „nemovitostí“ (správně „nebytových prostor“) brání ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). K tomu odvolací soud poukazuje i na argumentaci použitou k výkladu §19 odst. 3 ZKV v důvodech potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017.
[15] Za situace, kdy se z vlastních tvrzení povinného podává, že řízení o vylučovací žalobě dosud nebylo pravomocně skončeno (a ze spisu nevyplývá opak), lze uzavřít, že ani kdyby se prokázala tvrzení ve smyslu dodatečných písemných vyjádření povinného ze dne 11. a 14. října 2017, by v současné době nebyl pojmově naplněn žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení 268 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu).
[16] Vzhledem k názoru povinného (v odvolání a v podáních z 11. a 14. října 2017) a k eventuálnímu odvolacímu návrhu povinného (v podání ze 14. října 2017), aby exekuce byla odložena do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě, odvolací soud poukazuje na to, že k rozhodování o návrhu na odklad exekuce není funkčně příslušný; o takovém návrhu rozhoduje (jako soud prvního stupně) soudní exekutor nebo exekuční soud.
[17] Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost opírá (poměřováno obsahem dovolání) o ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že v dané věci byl dán důvod pro zastavení exekuce, jelikož po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané (§268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). Dovolatelem tvrzenými důvody pro zastavení exekuce se však soudy nezabývaly, čímž dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci, jež neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (včetně té, na kterou odkázal odvolací soud). Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[18] V dovolání dovolatel podrobně rozebírá (pro dobu před vydáním exekučního titulu) otázky soupisu nemovitostí ve spoluvlastnictví osob odlišných od úpadce („společnosti O“ jako spoluvlastníka nemovitostí v rozsahu 6/10 a společnosti NEMOKREDIT a. s. jako spoluvlastníka nemovitostí v rozsahu 4/10) do konkursní podstaty úpadce v režimu ustanovení §27 odst. 5 ZKV a možného (případného) trvání účinků tohoto soupisu v návaznosti na výplatu zástavy provedenou zástavním dlužníkem, uváděje, že bylo povinností soudů zabývat se těmito skutečnostmi (jež uplatnil v předchozím stadiu řízení).
[19] Oprávněná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc napadené usnesení za správné a poukazujíc na to, že (již) v nalézacím řízení bylo prokázáno zamítnutí všech vylučovacích žalob. K tomu dodává, že zamítnuta byla v mezidobí (23. listopadu 2017) též vylučovací žaloba podaná ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 6/2015 (byť rozhodnutí dosud není pravomocné). Zdůrazňuje, že účinky soupisu nemovitostí trvají a její dispozice s nemovitostmi ve smyslu §18 odst. 3 ZKV tak není nijak omezena.
[20] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (ve vazbě na datum vydání dovoláním napadeného usnesení) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[21] Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení účinků soupisu majetku ve vlastnictví třetích osob (osob odlišných od úpadce) do konkursní podstaty úpadce pro účely zkoumání důvodu pro zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou.
[22] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[23] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[24] Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, také tehdy, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Dle ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Z ustanovení §55 exekučního řádu se pak podává, že o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5 (odstavec 4). O zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu (odstavec 5).
[25] Literatura i judikatura je jednotná v tom, že při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. lze k zániku vymáhaného práva zásadně přihlédnout jen tehdy, jestliže k němu došlo v době po vydání rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Okolnosti, které znamenají zánik práva a které nastaly před vydáním tohoto titulu, zákon umožňuje uplatňovat jen v nalézacím řízení způsobem k tomu předepsaným. Srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 2242, a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 791/2003 [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 2201/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 109/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2013, sp. zn. 20 Cdo 989/2013.
[26] Dikce §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. v části věty za středníkem sice potvrzuje, že výjimečně lze zohlednit zánik práva, k němuž došlo i před vydáním rozhodnutí, a to v případě, že právo bylo přiznáno rozsudkem pro zmeškání (srov. opět i Komentář, str. 2242), Nejvyšší soud ovšem již v důvodech usnesení ze dne 31. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 2655/2006, ozřejmil, že vztáhnout pomocí argumentu per analogiam legis ustanovení, podle něhož soud výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví, zaniklo-li právo před vydáním rozsudku pro zmeškání, i na případ zániku práva vyplývajícího z rozsudku, který nebyl vydán jako rozsudek pro zmeškání (jako kontumační rozsudek), je vyloučeno.
[27] Stěžejním principem exekučního řízení (vykonávacího řízení) je zásada, dle které v tomto řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Srov. k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005.
[28] Závěry shrnuté výše v odstavcích [25] až [27] se pak beze zbytku uplatní též pro poměry exekučního titulu (v dané věci rozsudku obvodního soudu) založeného ve prospěch osoby působící v konkursním řízení jako správce konkursní podstaty úpadce a nakládající s majetkem, k němuž se váží práva a povinnosti, jež mají být vykonány v exekučním řízení, na základě účinků soupisu takového majetku do konkursní podstaty úpadce (srov. §14 odst. 1 písm. a/, §14a a §18 ZKV).
[29] V exekučním řízení (v jeho předchozích fázích) nevyšly najevo žádné skutečnosti, v důsledku kterých by po vydání rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce (rozsudku obvodního soudu) mělo či mohlo zaniknout právo tímto rozhodnutím přiznané (právo domáhat se vyklizení nebytových prostor nacházejících se v nemovitosti sepsané v konkursní podstatě úpadce), nebo skutečnosti, na základě kterých by správkyně konkursní podstaty úpadce po vydání rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce (rozsudku obvodního soudu), pozbyla postavení oprávněné z exekučního titulu. Stejně tak nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by nařízenou exekuci činily nepřípustnou z jiného důvodu (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
[30] K řízení o vylučovací žalobě vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 6/2015 budiž v těchto souvislostech dodáno, že šlo o řízení zahájené ještě před vydáním rozsudku obvodního soudu, což je skutečnost, která mohla zaznít před vydáním exekučního titulu (nenastala po vydání exekučního titulu a již proto není důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). I kdyby však Nejvyšší soud odhlédl od toho, že šlo o řízení zahájené před vydáním exekučního titulu, není okolnost, že probíhá řízení o vyloučení nemovitosti, se kterou se pojí právo přiznané exekučním titulem nebo povinnost vymáhaná exekučním titulem, z konkursní podstaty úpadce, sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce nebo pro odklad jejího provedení. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž po mnoho let ustálena v závěru, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, uveřejněný pod číslem 2280/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž je dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/06, kterážto rozhodnutí jsou dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu). Výkonu těchto práv správcem konkursní podstaty pak logicky odpovídá i právo vynucovat po těch, kdož tato práva porušují, splnění povinností jim odpovídajících.
[31] Zbývá dodat, že (poměřováno tím, co bylo citováno výše z literatury a judikatury k §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) dovolatel skutečnosti, jejichž prostřednictvím by bylo možno případně usuzovat na možnost zastavení exekuce podle posledně označeného ustanovení, v dovolání ani netvrdí; veškerá dovolací argumentace se soustřeďuje na skutečnosti, které nastaly nebo vznikly před vydáním exekučního titulu, tedy na skutečnosti nezpůsobilé pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
[32] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
[33] Návrhem dovolatele, aby do rozhodnutí o podaném dovolání odložil vykonatelnost exekučního titulu, se Nejvyšší soud jako právně bezcenným nezabýval; již odvolací soud v napadeném usnesení přiléhavě poznamenal (když byl žádán o totéž), že funkčně příslušný k projednání takového návrhu je (jako soud prvního stupně) soudní exekutor nebo exekuční soud (srov. odstavec [16] výše).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu