ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1053.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1053/2016-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem 3 Brook Business Centre, Cowley Mill Road, Uxbridge, Middlesex, UB8 2FX, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalované M. Č. , zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, o zaplacení 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 71/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2015, č. j. 11 Co 438/2015-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.303,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. května 2015, č. j. 22 C 71/2012-214, Okresní soud v Ústí nad Labem zastavil podle ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Právní předchůdkyně žalobkyně (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost) přihlásila v konkursním řízení úpadce ATEST s. r. o., vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 102/98, (mimo jiné) pohledávku za úpadcem ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 28. března 1995, č. 204895034, a to včetně práva na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení (blíže označených) nemovitostí zastavených k zajištění přihlášené pohledávky (šlo o nemovitosti ve vlastnictví manželů J. a M. – dále jen „sporné nemovitosti“).
2/ Žalobou (doručenou soudu prvního stupně dne 2. července 2012) se žalobkyně domáhala po žalované (jako bývalé správkyni konkursní podstaty úpadce ATEST s. r. o.) vydání bezdůvodného obohacení ve výši 600.000 Kč, které měla získat tím, že částku složenou ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), zástavním dlužníkem (J. Z.) do konkursní podstaty jako cenu zástavy (sporných nemovitostí) nepoužila na oddělené uspokojení právní předchůdkyně žalobkyně, ale sama si ji ponechala.
3/ Při (druhém) jednání konaném dne 6. května 2015 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že provedeným dokazováním bylo v řízení zjištěno, že žalovaná částku získanou od vlastníka sporných nemovitostí (zajišťujících pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně) použila k poměrnému uspokojení pohledávek ostatních konkursních věřitelů a předmětnou částkou proto již nedisponuje. Žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. – uzavřel, že žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno, neboť vzala zpět podanou žalobu, jež byla od samého počátku nedůvodná. Současně nelze dovodit, že by tak učinila pro chování žalované „nastalé“ po zahájení řízení, když není pochyb o tom, že žalovaná neuspokojila žalobou uplatněný nárok ani zčásti.
Přiznání náhrady nákladů řízení žalované podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. ovšem soud prvního stupně nepovažoval – s ohledem na okolnosti dané věci – za spravedlivé. Přitom zdůraznil, že s částkou, kterou zástavní dlužník složil do konkursní podstaty jako cenu zástavy, žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty) nenakládala jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 ZKV, ale zahrnula ji (pro účely rozvrhu) do položky „zpeněžení movitého majetku úpadce“. Tato okolnost nebyla žalobkyni (její právní předchůdkyni) známa a nebylo ji možné zjistit ani z obsahu konkursního spisu, který žádné „srozumitelné doklady o osudu této částky“ neobsahoval. Kdyby žalovaná včas žalobkyni vysvětlila a řádně doložila, jakým způsobem s předmětnou částkou při rozvrhu naložila, nemuselo k tomuto řízení vůbec dojít. Žalovaná tak však neučinila, v korespondenci vedené mezi účastníky před zahájením řízení žalobkyni „odbyla lakonickým sdělením, že uvedená částka byla použita v rozvrhu, proti kterému nebyl podán opravný prostředek“, a důkaz o tom, jakým způsobem s částkou ve skutečnosti naložila, podala až v průběhu řízení.
Z uvedených důvodů jsou podle přesvědčení soudu prvního stupně splněny podmínky pro to, aby žalované nebyla podle ustanovení §150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením (k odvolání žalobkyně i žalované) změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 79.860 Kč (první výrok); dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.673 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého v projednávané věci byla žaloba již od počátku nedůvodná a k jejímu zpětvzetí nedošlo pro chování žalované, pročež (již z tohoto důvodu) nelze žalobkyni náhradu nákladů řízení přiznat. Přitom zdůraznil, že důvodnost podané žaloby i zavinění na zastavení řízení je třeba v intencích ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy z pohledu vztahu výsledku chování žalovaného účastníka k požadavkům žalující strany.
Ohledně možnosti aplikovat na poměry projednávané věci ustanovení §150 o. s. ř. však odvolací soud dospěl k závěrům od soudů prvního stupně odlišným. Podle odvolacího soudu je třeba zohlednit skutečnost, že žalobkyně si před podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení náležitě nezjistila potřebné informace a neověřila pravdivost tvrzení v žalobě uváděných. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) přitom v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce ATEST s. r. o. vystupovala nejen jako zástavní (oddělený) věřitel, ale též jako zástupce věřitelů. O složení částky 600.000 Kč zástavními dlužníky žalobkyně věděla a měla právo, ale současně i povinnost se o osud této částky náležitě zajímat.
Je sice pravda, pokračoval odvolací soud, že z konečné zprávy vypracované žalovanou (jako správkyní konkursní podstaty úpadce) konkrétně nevyplývá, v jaké položce příjmů konkursní podstaty je zahrnuta předmětná částka, žalobkyně nicméně v tomto ohledu žádné námitky proti konečné zprávě nevznesla a neodvolala se ani proti usnesení o jejím schválení, ani proti následně vydanému rozvrhovému usnesení.
Jestliže si žalobkyně teprve po třech letech od skončení konkursu „uvědomila“, že zástavními dlužníky složená částka jí nebyla z konkursní podstaty vyplacena na uspokojení zajištěné pohledávky, nasvědčuje takový přístup spíše liknavosti žalobkyně než tomu, že by byla dbalá svých práv. Žalovaná navíc již v reakci na obdrženou předžalobní výzvu (dopis ze dne 21. února 2012) sdělila žalobkyni, že požadovanou částkou nedisponuje a uvedla rovněž, k jakému účelu byla částka použita. Jestliže žalobkyně i přesto podala žalobu o vydání této částky, jde tato skutečnost „pouze a jen k tíži žalobkyně a nemůže vést k nepřiznání nákladů řízení žalované, která spor nevyvolala a zastavení řízení nezavinila“.
Odvolací soud proto uzavřel, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro to, aby žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelka má dovolání za přípustné pro řešení otázek souvisejících s výkladem ustanovení 146 odst. 2 o. s. ř. (jež měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), přičemž obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět (výlučně) pro chování žalované.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do výkladu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a řešení otázky, který z účastníků řízení v projednávané věci zavinil, že řízení muselo být zastaveno) však – oproti mínění dovolatelky – zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že:
1) Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění.
2) Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno. Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
3) Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
4) Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.
5) Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv.
6) Pro posouzení, zda byla (důvodně podaná) žaloba vzata zpět pro chování žalovaného, je rozhodné, zda chování žalovaného vedlo k uspokojení žalobcova nároku a následnému zastavení řízení, tedy zda se žalovaný po podání žaloby choval tak, jak žalobce v žalobě požadoval, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalovaný podle hmotného práva žalovanou povinnost měl; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, ze dne 27. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4155/2015, či ze dne 22. ledna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5515/2016.
V projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že z pohledu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. to byla právě žalobkyně, která zpětvzetím podané žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno (kdyby nevzala žalobu zpět, soud prvního stupně by řízení podle ustanovení §96 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezastavil), přičemž současně je zřejmé, že tak žalobkyně neučinila (nemohla učinit) pro chování žalované, která žalobou uplatněný nárok (jakýmkoli způsobem) neuspokojila (žalovaná ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 600.000 Kč neučinila žádný úkon, v jehož důsledku by tvrzená pohledávka žalobkyně zanikla).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého procesní zavinění na zastavení řízení nese dovolatelka, je tudíž správný.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že otázkou aplikace ustanovení §150 o. s. ř. (tedy tím, zda lze v okolnostech popsaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by žalované měla být v řízení před soudy nižších stupňů odepřena náhrada nákladů řízení), se Nejvyšší soud (jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu) nezabýval, když v tomto směru dovolatelka neuplatnila žádnou dovolací argumentaci (viz ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalované její náklady řízení.
Náklady žalované v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 26. února 2016 ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalované přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu); srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, tvoří částka 93.533 Kč, z níž mimosmluvní odměna činí 4.860 Kč (§7 bod. 5 advokátního tarifu) a polovina mimosmluvní odměny pak 2.430 Kč. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 573,30 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 3.303,30 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu