ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.145.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 145/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce F. F. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Neklance 904/26, PSČ 150 00, proti žalovanému Ing. Františku Penzovi , jako správci konkursní podstaty dlužníka P. N., zastoupenému JUDr. Janem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, PSČ 388 01, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 932/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2016, č. j. 10 Cmo 9/2016-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. září 2016, č. j. 10 Cmo 9/2016-98, potvrdil rozsudek ze dne 24. února 2016, č. j. 13 Cm 932/2014-70, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) vyloučil spoluvlastnický podíl žalobce k ideální polovině nemovitosti, pozemku o výměře 5770 m² - orná půda, zapsané u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví, pro obec a katastrální území Ú. (dále jen „sporný pozemek“) ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka (P. N.).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění konkursního soudu, cituje ustanovení §2 a §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 21. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, a ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014 – uzavřel, že žalovaný do soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka nesepsal pozemek, který úpadce převedl (mimo jiné) na žalobce kupní smlouvou ze dne 24. srpna 2005 (tj. pozemek zapsaný u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště P., ve zjednodušené evidenci pod číslem parcelním, pro obec a katastrální území Ú., na listu vlastnictví, o výměře 5769 m² − dále jen „původní pozemek“), nýbrž sporný pozemek, ke kterému žalobce nabyl vlastnické právo originárně (rozhodnutím Státního pozemského úřadu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 2 RP 35197/2011-130711, č. j. SPU 397988/2013).
Přitom úpadci ke spornému pozemku, který je nově definován výměrou a číslem parcelním a který neodpovídá původnímu pozemku, nesvědčila žádná práva, která by mohl žalovaný prosadit.
Současně dodal, že řešení otázky, zda je kupní smlouva neúčinná pro porušení ustanovení §4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), je za této situace bezpředmětné; navíc konkursní soud v tomto ohledu přiléhavě poukázal na judikaturu „prezentovanou“ např. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2003, sp. zn. 13 Cmo 197/2003, uveřejněným v časopisu Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 216, a dovodil, že o zmenšení dlužníkova majetku ve smyslu zmíněného ustanovení nejde, jestliže dlužník obdržel za prodej nemovitosti obvyklou cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Dovolatel opakuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a zdůrazňuje, že „jednání dlužníka spočívající ve zcizení (původního) pozemku naplňuje skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu dlužníka podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c), resp. ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV; soupis sporného pozemku do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce dne 4. srpna 2004 považuje za souladný s ustanovením §6 odst. 3 ZKV, když tento pozemek „zcela odpovídá původnímu pozemku“.
Dále snáší argumenty ve prospěch závěru, že dlužník žalobci původní pozemek prodal za cenu nižší než obvyklou, rozhodnutí pozemkového úřadu považuje za neplatné (pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost) a odvolacím soudem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu za nepoužitelnou na poměry v dané věci.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno odpovídá, jde-li o předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka, závěrům, které Nejvyšší soud formuloval např. v rozsudcích ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; řešení otázky (originárního) nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku žalobcem pak odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usneseních sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007 a sp. zn. 22 Cdo 598/2014, na něž zcela správně odkázal již odvolací soud. Srov. k tomu též usnesení ze dne 1. září 2009, sp. zn. II. ÚS 731/08, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007.
Prosté (a nijak neodůvodněné) konstatování dovolatele ohledně „neplatnosti“ rozhodnutí pozemkového úřadu pro „nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost“, jakož i tvrzení, že sporný pozemek „zcela odpovídá původnímu pozemku“, jsou přitom zjevně neopodstatněné.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud v poměrech dané věci, jejímž předmětem je vyloučení sporného pozemku ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka, shledává právně nevýznamnými výhrady ohledně neúčinnosti smlouvy o prodeji původního pozemku podle ustanovení §4a odst. 1 písm. a), resp. ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV. Žalovanému totiž nic nebránilo, aby se domáhal (měl-li za to, že smlouva o prodeji původního pozemku je neúčinným právním úkonem) náhrady za plnění poskytnuté podle této smlouvy ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 ZKV.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243 odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu