ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1488.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1488/2016-510
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce ECONTAX, s. r. o. , se sídlem v Praze 8 - Troji, U Pentlovky 466/7, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, PSČ 142 00, proti žalovaným 1/ F. B. , a 2/ J. M. , narozenému 12. března 1955, bytem v Havlíčkově Brodu, Chotěbořská 2022, PSČ 580 01, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o zaplacení částky 162.160,70 Kč s příslušenstvím a částky 37.003 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 11 C 43/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 11 C 43/2014-418, ve znění usnesení ze dne 31. prosince 2014, č. j. 11 C 43/2014-433, Okresní soud v Havlíčkově Brodu (dále jen „okresní soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (ECONTAX, s. r. o.) domáhal po žalovaných (1/ F. B. a 2/ J. M.) společně a nerozdílně zaplacení částky 162.160,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení v sazbě 2 % ročně) a částky 37.003 Kč (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci nahradit žalovaným do 3 dnů od právní moci rozhodnutí specifikované náklady řízení (bod II. výroku).
[2] Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaní [coby tehdejší jednatelé pozdějšího úpadce, společnosti Stavební obnova, spol. s r. o. (dále jen „společnost S“)] neporušili povinnost podat bez zbytečného odkladu [ ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v rozhodném znění] návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S, když společnost S v době od roku 1999 do 13. ledna 2004 nebyla v úpadku ve formě předlužení ani ve formě insolvence (platební neschopnosti). Společnost S sice v srpnu 2003 měla několik věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 3 měsíce, byla však schopna plnit své splatné závazky. Nešlo ani o situaci, kdy by společnost S měla více věřitelů a splatné závazky (dluhy) by převyšovaly její majetek (předlužení).
[3] K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474:
1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí polovinu částky 38.186 Kč (druhý výrok).
[4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §1 a §3 ZKV (ve znění účinném od srpna 2003) a z ustanovení §524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[5] Odvolací soud se přihlásil k těm závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval k dané věci v rozsudku ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 119 [rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Jde o rozsudek, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí o věci samé vydaná v této věci [rozsudek ze dne 21. dubna 2009, č. j. 47 Cm 27/2008-97, jímž Krajský soud v Hradci Králové žalobě vyhověl, i rozsudek ze dne 31. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 153/2010-153, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně] a postoupil věc k dalšímu řízení okresnímu soudu jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Tyto závěry převzal odvolací soud v následující podobě:
„Napadené rozhodnutí vychází (obecně vzato) z těch judikatorních závěrů, jež Nejvyšší soud zformuloval k povaze a předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu poprvé v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“). V R 33/2008, z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází a jehož závěry přejímá též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005 (citovaný soudem prvního stupně) a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1481/2009 (citovaný odvolacím soudem), Nejvyšší soud uzavřel, že:
1/ Odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno).
2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §3 ZKV nemůže uspět (není dán znak protiprávnosti), nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
(…)
K úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (tedy k ustanovení §1 odst. 2 ZKV, o které opírá své závěry odvolací soud) Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2004“), vysvětlil, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV; potud Nejvyšší soud poukázal na bod XIV. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 181-182 (357-358).
Srov. k tomu v obdobných souvislostech např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 11 [ v posledně označeném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že z toho, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená vykonatelná (exekučním titulem podložená) pohledávka, úsudek o neschopnosti dlužníka k její úhradě bez dalšího vyvozovat nelze ] .
Jinak řečeno, podle ustálené konkursní judikatury Nejvyššího soudu ze skutečnosti, že společnost S nesplnila své splatné závazky, bez dalšího neplyne, že tohoto nebyla schopna; takový úsudek, jenž rezignuje na jakékoli zkoumání majetkových poměrů dlužníka, je logicky vadný.“
[6] Na základě závěrů reprodukovaných v předchozím odstavci se odvolací soud vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami následujícím způsobem:
[7] Žalobce namítal, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, jelikož neuvádí, jakou výši úpadcových závazků poměřoval okresní soud s majetkem úpadce a jaký byl charakter tohoto majetku. Žalobce měl tedy na mysli nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů skutkových (pro vady skutkových zjištění, o něž okresní soud opírá své rozhodovací důvody). Tuto námitku však odvolací soud neshledal důvodnou. Okresní soud rozhodnutí řádně odůvodnil ve smyslu §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když v něm jasně uvedl, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Výsledek řízení před okresním soudem je založen na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že společnost S byla v rozhodném období v úpadku, její jednatelé nepodali včas návrh na prohlášení konkursu a pro nemožnost plnění na peněžitou pohledávku, přihlášenou do později prohlášeného konkursu, odpovídají žalobci za škodu. Okresní soud poměřil účastníky tvrzené skutečnosti s právním posouzením přicházejícím v úvahu a vyvodil odpovídající závěr. Nebyl tedy žádný důvod pro postup podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[8] Žalobci svědčí věcná legitimace ve sporu. Věcně legitimován je ze zákona ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace), o které v řízení jde. Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení; tyto okolnosti jsou pak předmětem dokazování. Předmětná věc není co do skutkového stavu srovnatelná s věcí rozhodovanou u Krajského soudu v Hradci Králové (rozsudkem ze dne 7. února 2013, č. j. 42 Cm 34/2009-143) ohledně nároku na náhradu škody uplatněného vůči žalovaným jiným věřitelem společnosti S. S přihlédnutím k závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval k výkladu §524 odst. 2 obč. zák. v rozsudku ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005 ( jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je odvolací soud názoru, že i v situaci, kdy postupitel dne 21. listopadu 2007 neplatně převáděl na žalobce peněžité pohledávky za úpadcem, který již ke dni 28. srpna 2007 zanikl bez právního nástupce (výmazem z obchodního rejstříku), převedl na žalobce platně právo na náhradu škody vůči jednatelům společnosti S, tedy právo spojené s převáděnou pohledávkou.
[9] K tomu, aby mohlo být vyhověno žalobě na náhradu škody podle §3 odst. 2 ZKV, musel žalobce prokázat zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (přičemž zavinění dotčených osob se pro tento případ předpokládá).
[10] Žalobce v řízení prokázal, že má za společností S peněžité pohledávky, na které nebylo plněno v konkursním řízení, takže výši škody tvoří celá žalovaná částka.
[11] Ke splnění předpokladu spočívajícího v porušení právní povinnosti musel žalobce prokázat, že žalovaní jako jednatelé společnosti S porušili povinnost podat včas návrh na konkurs, jakož i to, že se společnost S v rozhodné době nacházela v úpadku. Přitom platí, že jednatelé neporušili povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, jestliže ke dni, k němuž jim zanikla funkce jednatelů, nebyl úpadce v úpadku; srov. např. „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4798/2007 (jde o usnesení ze dne 19. května 2009 ). Žalobce tedy musel unést důkazní břemeno o tom, že nejpozději k 13. lednu 2004 byla společnost S v úpadku ve formě platební neschopnosti nebo ve formě předlužení. Okresní soud pak správně uzavřel, že toto tvrzení se žalobci nepodařilo prokázat.
[12] Úpadek společnosti S ve formě předlužení vyvrátily závěry znaleckého posudku znalce Arpia s. r. o. K úpadku společnosti S ve formě platební neschopnosti (insolvence) provedl okresní soud rozsáhlé a dostatečné důkazní řízení. Ze znaleckého posudku, z výsledovky i z rozvahy účetnictví společnosti S vyplývá, že v letech 2000 až 2002 společnost S byla schopna plnit svoje splatné závazky.
[13] Otázku (ne)schopnosti společnosti S plnit své splatné závazky nelze hodnotit pouze porovnáním vybraných údajů (celkové výše závazků a zůstatků na bankovních účtech). Schopnost (společnosti S) v tomto období plnit své závazky „je nutno hledat v širších souvislostech, a to s přihlédnutím i k celkovým aktivům a pohledávkám v tomto období“. Žalobce v řízení ani netvrdil, že v tomto období nemohl vymáhat své splatné pohledávky.
[14] „Při formě insolvence jsou obecně jednatelé povinni podat návrh na prohlášení konkursu v případě, že společnost má nejméně dva věřitele a hodnota aktiv (majetku) společnosti je nižší než hodnota jejích pasiv“. K aktivům společnosti nepochybně patří i pohledávky a vlastní majetek společnosti. Stanovení účetní hodnoty aktiv společnosti není snadno zjistitelné; tuto hodnotu ovlivňuje (a podání návrhu na prohlášení konkursu může vyloučit) i reálné očekávání brzkých a konkrétních výnosů ze správy majetku společnosti v tomto období nebo výnosů z jeho provozu. Výsledek poměřování jednotlivých finančních hodnot společnosti ovlivňuje i skutečnost, že v tomto období některé svoje závazky neuznávala. Judikatura již dříve vyřešila, že zavedením závazků v účetnictví dlužníka neznamená vznik domněnky, že závazek uznává.
[15] Žalovaní jako jednatelé společnosti S přiznali, že v rozhodném období se snažili utlumit činnost společnosti S, aby nezvyšovali závazky; odtud ale nelze dovodit, že zamýšleli ukončit činnost společnosti S. Vzhledem k dohodám s věřiteli o odkladu splatnosti pohledávek (z nichž někteří potvrdili tvrzení žalovaných) lze jednání žalovaných a pokračování v činnosti společnosti S hodnotit v mezích rozumného podnikatelského rizika. Žalovaní důvodně předpokládali splnění dohody uzavřené s panem N. (o plnění právnímu předchůdci žalobce). Ohledně tvrzených půjček pro společnost S nebylo v řízení postaveno najisto, že by sloužily ke krytí běžné činnosti společnosti S (žalovaní shodně namítali jejich poskytnutí pro zamýšlenou další investici do majetku společnosti S).
[16] Žalobci se tedy v řízení nezdařil důkaz o tom, že v rozhodném období měla společnost S více věřitelů, a zejména, že po delší dobu nebyla schopna plnit na své splatné závazky.
[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[18] Dovolatel následně cituje ty pasáže zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, které byly podkladem pro závěr o důvodnosti uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu tehdejšího §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jde o shrnutí, z nějž vyšel i odvolací soud (srov. odstavec [5] výše). Dále rozebírá průběh řízení a provedené důkazy a shrnuje závěry rozsudků obou soudů, k čemuž uvádí, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že otázku, zda dlužník je v úpadku (lhostejno, v jaké formě), považuje za otázku odbornou (ač jde o otázku právní, jejíž posouzení přísluší pouze soudu) a v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentuje závěry znaleckého posudku. Otázku, zda posouzení existence úpadku je otázkou právní nebo odbornou, má dovolatel za neřešenou dovolacím soudem.
[19] Za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu považuje dovolatel tu část argumentace odvolacího soudu, která se týká posuzování schopnosti dlužníka plnit své splatné závazky; srov. výše odstavce [13] a [14] . K tomu dovolatel cituje z R 83/2004 následující část právní věty:
„Pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky ( §1 odst. 2 věta druhá ZKV), není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek“.
[20] Za nesprávný má dovolatel i úsudek odvolacího soudu o podmínkách úpadku ve formě platební neschopnosti, konkrétně úsudek o tom, že: „Při formě insolvence jsou obecně jednatelé povinni podat návrh na prohlášení konkursu v případě, že společnost má nejméně dva věřitele a hodnota aktiv (majetku) společnosti je nižší než hodnota jejích pasiv“. Srov. výše odstavec [14]. Dovolatel míní, že odvolací soud (nesprávně) sloučil (nepřípustně smísil) v této jedné větě obě formy úpadku, čímž nesprávně vyložil ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV a jeho závěry jsou tedy (opět) v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[21] A konečně dovolatel dovozuje, že při rozhodnutí, zda dlužník (ne)byl schopen plnit své splatné závazky, je třeba jasně určit hodnotu (výši) jeho splatných závazků a hodnotu (výši) likvidních prostředků, které má k dispozici k jejich uhrazení. Toto porovnání dvou jasně definovaných čísel neprovedl žádný ze soudů.
[22] Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout, majíce za to, že odvolací soud se mohl při právním posouzení věci ztotožnit se závěry znaleckého posudku, dále, že není dán rozpor se závěry R 83/2004, že není určující, k jaké formě úpadku se měly vázat závěry obsažené v napadeném rozhodnutí, když společnost S nebyla (v rozhodné době) v úpadku v žádné z jeho forem, a že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.
[23] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[24] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
[25] Dovolání není přípustné pro odpověď na otázku, zda posouzení existence úpadku je otázkou právní nebo odbornou (znaleckou), když na řešení této otázky napadené rozhodnutí zjevně nespočívá. Jakkoli je z napadeného rozhodnutí patrno, že pro účely posouzení, zda společnost S byla v úpadku ve formě předlužení, potažmo ve formě platební neschopnosti, vycházel odvolací soud z toho, co vyplynulo ze znaleckého posudku, jeho závěry na dané téma jakkoli nenaznačují, že by úsudek o (ne)existenci úpadku dlužníka ve formě předlužení nebo platební neschopnosti činil jako odborný závěr převzatý ze znaleckého posudku. Odpověď na položenou otázku (že jde o otázku právní) je nadto triviální a podává se z letité ustálené judikatury Nejvyššího soudu (z níž je patrno, že Nejvyšší soud přijímal závěr o formě úpadku dlužníka vždy coby závěr právní, k němuž nebylo zapotřebí znaleckého dokazování); takto Nejvyšší soud postupoval např. též ve výše již zmíněných R 83/2004 a R 53/2005. Na řečené nemá žádného vlivu okolnost, že znalecké dokazování může být v některých případech (pro účely vlastního právního posouzení toho, zda dlužník je v úpadku) relevantním podkladem pro skutkové závěry o skutečném (nikoli jen účetním) stavu dlužníkových aktiv a pasiv a o jeho „cash flow“ (peněžních tocích).
[26] Dovolání je nicméně přípustným pro řešení dalších dovolatelem položených otázek, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[27] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[28] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[29] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[30] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání:
§1
(…)
(2) Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
(3) Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat.
§3
Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu
(1) Právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena.
(2) Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně.
(3) Povinnost podle odstavců 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut.
(4) Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v srpnu 2003 (naposledy ve znění nálezu pléna Ústavního soudu uveřejněného pod číslem 210/2003 Sb.) a později nedoznala změn.
[31] Judikatura Nejvyššího soudu k úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti je ustálena v těchto závěrech:
[32] Předpokladem úpadku pro platební neschopnost dlužníka (§1 odst. 2 ZKV) je pluralita věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem. Dlužník tedy musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti; o úpadek nepůjde například tehdy, má-li dlužník jen jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou; srov. bod XIII. stanoviska citovaného výše v odstavci [5] (dále jen „stanovisko“), str. 181 (357) nebo R 83/2004.
[33] Ustanovení §1 odst. 2 ZKV rovněž předpokládá, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV; srov. bod XIV. stanoviska, str. 181-182 (357-358) nebo opět R 83/2004 .
[34] Zatímco závěr o úpadku formou předlužení nelze učinit bez zhodnocení očekávaných výnosů dlužníka z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (srov. §1 odst. 3 větu druhou část věty za středníkem ZKV), pro závěr o úpadku pro platební neschopnost dlužníka zákon o konkursu a vyrovnání takovou podmínku výslovně neklade a takový předpoklad nelze dovodit ani výkladem zákona; R 83/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/11).
[35] Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se pro účely závěru, zda dlužník je v úpadku, ani k výši těchto pohledávek; R 83/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4476/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4055/12); to platí i o jiném majetku dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4476/2007).
[36] Podstatné je, že dlužník není schopen plnit své splatné závazky vůči více věřitelům „po delší dobu“. Za delší dobu ve smyslu výše uvedeného přitom lze považovat neschopnost dlužníka plnit splatné pohledávky věřitelů po dobu několika měsíců. Jsou-li dlužníkovy závazky po lhůtě splatnosti po dobu nejméně šesti měsíců, pak zásadně platí, že tato podmínka úpadku dlužníka formou insolvence byla osvědčena. Přitom Nejvyšší soud nikterak nevylučuje možnost vyslovit v odůvodněných případech závěr o dlužníkově úpadku formou insolvence i na základě dlužníkových závazků, jež jsou po lhůtě splatnosti po kratší dobu (R 83/2004).
[37] Obrana založená na tvrzení, že dlužník nenahradil splatné závazky proto, že v intencích ustanovení §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, hradil dříve splatné závazky, není způsobilá vyvrátit závěr o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (§1 odst. 2 věta první ZKV). Právě situace, kdy dlužník nehradí později splatné pohledávky svých věřitelů (je v prodlení s jejich úhradou) proto, že nejprve musí splatit dříve splatné závazky (závazky, s jejichž úhradou je v prodlení déle) a k úhradě všech závazků po lhůtě splatnosti najednou není schopen, typově dokládá úpadek ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty první ZKV; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 848/2004 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 3169/08).
[38] Na základě judikatury shrnuté v odstavcích [32] až [37] lze o právním posouzení věci odvolacím soudem v otázkách kritizovaných dovolatelem uzavřít následující:
[39] Názor odvolacího soudu, že s chopnost společnosti S plnit v rozhodném období své (splatné) závazky (dluhy) „je nutno hledat v širších souvislostech, a to s přihlédnutím i k celkovým aktivům a pohledávkám v tomto období“, je nepřesný a v dalším kontextu napadeného rozhodnutí i nesprávný. Z R 83/2004 (jehož závěry odvolací soud v dotčených souvislostech nesprávně ignoruje, ač z tohoto rozhodnutí v jiných aspektech věci výslovně vyšel) jednoznačně vyplývá, že pohledávky dlužníka (společnosti S) za jeho dlužníky lze při úvaze o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (§1 odst. 2 věta první ZKV) zohlednit, jen prokáže-li dlužník schopnost využít je k úhradě svých závazků (dluhů). Není-li toho dlužník schopen, nepřihlíží se pro účely závěru, zda je v úpadku (ve formě platební neschopnosti), ani k výši těchto pohledávek. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4476/2007 (jež z R 83/2004 vychází) pak dále vyplývá, že týž závěr platí i pro jiná „aktiva“ dlužníka (pro jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů).
[40] Na chybný předpoklad odvolacího soudu rozebraný v předchozím odstavci pak navazuje další chybná (dovoláním právem kritizovaná) premisa, že: „Při formě insolvence jsou obecně jednatelé povinni podat návrh na prohlášení konkursu v případě, že společnost má nejméně dva věřitele a hodnota aktiv (majetku) společnosti je nižší než hodnota jejích pasiv“. Výraz „insolvence“ odvolací soud zjevně použil pro úpadek ve formě platební neschopnosti, pro který (jak se podává z dikce §1 odst. 2 věty první ZKV i z výše citované judikatury Nejvyššího soudu) předpoklad, že „hodnota aktiv (majetku) společnosti je nižší než hodnota jejích pasiv“, neplatí. Jinak řečeno, jestliže dlužník má více věřitelů (nejméně dva) a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, a to ani tak, že by k úhradě svých splatných závazků byl schopen využít splatné pohledávky za svými dlužníky nebo jiná svá aktiva (jiný svůj majetek), pak je v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV bez zřetele k tomu, zda hodnota všech těchto aktiv (pohledávek a jiného majetku dlužníka) je vyšší než hodnota dlužníkových pasiv (dluhů). Je-li dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti, mají osoby uvedené v §3 odst. 2 ZKV povinnost podat (jménem dlužníka) bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka bez zřetele k tomu, zda hodnota aktiv (která dlužník nebyl schopen využít k úhradě svých splatných závazků) je vyšší než hodnota dlužníkových pasiv (dluhů).
[41] Nemístná je i navazující úvaha odvolacího soudu o „reálném očekávání“ brzkých a konkrétních výnosů ze správy majetku dlužníka v rozhodném období nebo výnosů z provozu majetku dlužníka. Jak se jednoznačně podává z R 83/2004, pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky ( §1 odst. 2 věta druhá ZKV), není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Limity jiného využití dlužníkova majetku rozebral Nejvyšší soud v odstavcích [39] a [40].
[42] Jelikož napadené rozhodnutí v posouzení otázek úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV zjevně neobstojí (když pomíjí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu na dané téma, které závěry odvolacího soudu odporují), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu